Freedom Trail
Kdybych si tak já vzpomenul, kde jsem byl a co jsem tam dělal… Aha. Ráno jsem se nějak zapomenul a než jsem se vypravil na cesty, tak bylo deset. Pak samozřejmě zaúřadoval můj orientační smysl, takže začátek Freedom Trailu u Park Station, který prostě NEJDE minout, jsem hledal další půlhodinu, takže jsem jen tak tak stihnul tour s průvodcem od jedenácti. To jsem mohl spát do deseti a vyšlo by to nastejno…
Průvodkyně byla velká černoška, srandičky, drby, hrála postavu hospodské z přístavní krčmy a protáhla nás Freedom Trailem k trhu, to jest někam na půl cesty, za dvě hodiny. Vtipné, poučné, až mě moje mezery ve vzdělání vyděsily a odpoledne u oběda jsem dočítal a doháněl, co jsem nedohnal při minulém doučování :)
Boston Common - nejstarší park v blízkém i dalekém okolí, nikdy se tu nestavělo, bývala tu obecní pastvina, z jedné strany bažina, z druhé město, na třetí Beacon Hill se smetánkou. Dneska je to park, kde na trávě polehává nemalý počet bezdomovců, s jezírkem pro žáby, hlubokým pár palců. A je tu rušno, na klidný odpočinek to tu nevypadá. Na okraji parku, na svahu Beacon Hillu, stojí aktuální radnice, Massachusetts State House. Krásná, cihlová, se zlatou kupolí vypadá trošku jak z Cařihradu, a po stranách má přistavěná dvě bílá křídla, která ten vzhled trošku kazí. No jdeme dál.
Všechny ty budovy jsou docela malé, mezi masivními domy z kamene, které tu stojí na ulici, se tyhle cihlové památky hodně ztrácí a nevědět o nich, tak si člověk možná ani nevšimne. A na označení “památka” tu mají nárok, přeci jen tohle město už něco pamatuje, založeno někdy kolem roku 1630, ty historicky významnější budovy nejsou o moc mladší, a po odtržení od Británie asi postupně zachovali co se dalo.
Na rohu parku pak stojí další zastávka FT, Park Street Church, moc pěkný malý kostelík, za kterým je hřbitov, kde pohřbili několikero hrdinů Revoluce, a průvodkyně nás svým hromovým hlasem seznámí asi s desítkou hrobů. Odsud se jde ke King’s Chapel a tamnímu hřbitovu, pak k Old South Meeting House, kde se odehrálo shromáždění před vyložením čaje - teď je to uprostřed města, ale tehdy byl přístav a moře podstatně blíž, valná část Downtownu a finanční čtvrti vznikla zásypem - a kolem Old State House a místa Bostonského masakru projdeme někam mezi sklo a kámen mrakodrapů a skončíme u Faneuin Hall, nejstarší dosud fungující tržnice - prý v sedmnáctém století otevřeli a pořád jedou dál, od úsvitu do soumraku každý den. Tržnice sama je z místa, kde stojíme, pěkně vidět, malá budova, tři patra, na korouhvičce kobylka. Až odpoledne se ukáže, že za ní jsou stovky metrů dalších budov trhu a nákupní šílenství.
Končíme v jednu hodinu, průvodkyně prý bere odsud další skupinu na druhou část FT (jak jsem psal, mají rozděleno na dvě části) ale já se vrátím do hostelu. Historické centrum Bostonu je docela malé, přejít se dá uličkami za několik málo desítek minut, a hostel je pěkně po ruce, takže si dám u Japonce cestou oběd. Chtěl bych se totiž ve tři hodiny svézt s průvodcem a skupinkou z hostelu na ochutnávku do pivovarny ve starém přístavu. Jenže na tu nedojde, jednak je nás jako psů, chlast zadarmo zřejmě láká víc než by se zdálo, a já masovky nerad, druhak je jako dobrovolný průvodce na akci nějaký Mike, děsně protivný a uřvaný Američan, takže to fakt ne… To radši po vlastní ose a jindy.
S foťákem jsem se sebral a šel na druhou stranu, do města, znovu projít Freedom Trail - celu dobu totiž průvodkyně vyprávěla a nebylo tak snadné nafotit, co by bylo záhodno. S tím jsem ovšem počítal, dopoledne jsem si cestou vytipoval co a kde a jak, takže teď to bude odsejpat. Jde to rychle, projdu si celou trasu až k tržnici, před ní je takový plácek s lavičkami a prázdným prostorem a sousoším, teď odpoledne se tam usadila partička černochů s reprákem a tancují. Ne že bych těm moderním skopičinám nějak rozuměl nebo snad měl něco nakoukáno, ale IMHO jim to docela šlo. Nejvíc ale zabodovali s číslem, kdy jeden z nich přeskočil tří dívčiny, vybrané z obecenstva - měli to nacvičené včetně přípravy, s komentářem a bylo to hodně vtipné. Dělali si legraci z rasismu a stereotypů okolo (“you are about to see a black guy, running, with no police behind him!”), ze sebe, z Obamy (“Obama wants a change but we need dolars!”) i z Japonců v publiku a jejich umění fotografovat cokoliv a kdykoliv. Nakonec přeskočil čtyři, jeden z roztleskávajících kolegů na poslední chvíli přiskočil k holčinám. Pouliční zábava jak má být, co vybrali si rozhodně zasloužili.
Starou tržnici jsem si prohlédl důkladně, novější budovy jsem chtěl obejít velkým obloukem, jenže v jedné z nich je holt místo, kam jsem se chtěl podívat. Původní kulisy baru Cheers! a v nich bar :) No, což o to, kulisy byly, bar jsem okouknul, ale narváno až po strop, ceny nelidové, takže panáka s Normem jsem si nedal a poučení o stádu bizonů jsem si musel přeříkat holt sám :) Ovšem za trhem je klid, doprava je tu svedená do tunelu, park podél pobřeží, v barech u bývalých mol to žije, já se obloukem kolem staré budovy celnice (to je ta krásná, vysoká, bílá budova se zeleným zdobením, co je na všech fotkách Bostonu :) vrátil ušamtanej na hostel a dal si konečně večeři - plastické kuřecí nugety z McDonaldu v China Townu, protože to jsem neodolal. Vypadá to jako McDonald, ale pořád něco podvědomí našeptává, že je tu něco jinak. Možná to jsou ti draci nade dveřmi, nebo ty čínské nápisy, červená a zlatá, vlajky, připadal jsem si jak na chodníku u Zakázaného města. Kdyby za kasou stál Konfucius, nepřekvapilo by mě to. Holt je třeba vyjít zákazníkovi vstříc, proto je obsluha výhradně čínská a šprechtí rozsypaným čajem jedna báseň.
Fotky zde