Poslední den v USA

Poslední den ve Státech, poslední den výletu. Sbalené kufry jsem za drobnou úplatu nechal v hostelu, na letiště bych měl dorazit až někdy v sedm večer, takže mám celý den na hraní. Jak jsem vyhrožoval, dopoledne a brzké odpoledne jsem strávil znovu v Mets a prošel co jsem nestihnul - americké a asijské umění ve druhém patře především, ale prošel jsem i zbytek, určitě by se tu dalo strávit několik dní, vždycky se najde něco, co se nestihlo :)

Zase nabíralo na déšť a začalo pofukovat, jako už tradičně při odjezdu z města, takže původně plánovanou procházku Central Parkem jsem zrušil a místo toho se šel schovat do podzemní dráhy a vyrazil jsem na poslední zastávku výletu, na sever, do Bronxu (ale jen na kraj a za dne :) - když už jsem navštívil v Bostonu jeden stadion, bylo by vyloženě neslušné nenavštívit i Yankee Stadium, na kterém hrají New York Yankees. 1.5 miliardy dolarů, přes ulici od původního stadionu, otevřeno 2009. Skoro jako Boston, i tady je to samý fanatik a přijít s čepicí Boston Red Sox by znamenalo mojí zkázu. Ale dobře se jim tu musí hrát, moc dobře, záhadně vyskočil počet homerunů :)

Splněno mám, baseballové chrámy jsem prověřil, cestou na jih jsem se ještě stavil pro oblíbený sendvič a dojel jsem si do hostelu pro kufry a hurá na letiště. Mám ještě docela dost času, pokusil jsem se trochu utratit tak, že si nechám dvakrát ujet metro, ale i tak ho dost zbylo. Na letiště se z NY metra přestoupí na AirTrain a je potřeba koupit si samostatnou kartu - automaty vypadají stejně jako automaty s kartami na metro, karta vypadá ÚPLNĚ stejně, turnikety taky, proč proboha musí být zvláštní karta? AirTrain krouží po letišti kolem terminálů a dvou přestupů z metra, platí se jen při přestupu na metro, cirkulovat po letišti lze zcela zdarma :) Samozřejmě jsem chytil vlak v opačném směru, terminál 8 má až jako poslední, takže si dám pěknou okružní cestu kolem celého letiště.

Check-in bez problému, kufr s limitem 23kg jsem trefil na 21kg, batoh se krásně vejde do ohrádky, takže asi dobrý. Za bezpečnostní kontrolou jsem si dal ještě pizzu, měl jsem nějaké přebytečné dolary, jinak bych snad radši zesnul hlady, jak byla drahá... Ale co, když jsou lidi ochotní to zaplatit, proč by obchodník nerejžoval. V televizích po letišti běží prakticky jen sport nebo předvolební debaty (za pár týdnů jsou prezidentské volby a před pár dny byla první z televizních debat, kde Obama spíš neuspěl než uspěl). Ovšem kardinální problém je wifi - nikde tu není žádný volně dostupný Internet, jen placená letištní síť, stánek držitelů MasterCard (měl jsem si ji pořídit!) a Starbucks, kterým zrovna vypadla. Nakonec se mi podařilo připojit se na wifi VIP salónku American Airlines - usadil jsem se nad schody pod salónkem a sosal data :)

Odlet v 21:05, přílet v 09:00, délka letu 6:55. Přesně na čas se letadélko odsune od chobotu a vyrazí na dráhu, ovšem musí do fronty. Ne nadarmo je patří JFK mezi letiště s největším provozem, před námi se sunou letadla a startují jedno za druhým, o kus dál jsou vidět zase přistávající, a takhle se kocháme 55 minut, než piloti rozpumpují motory a nás vmáčknou do sedadel směrem na Londýn. Cestu jsem dokázal úspěšně prospat, jídlo tentokrát nebylo nic extra, ale zase nic nepoživatelného (sice je let psaný na BA, ale letíme s American Airlines, asi pomsta za ukradený Internet). Probral jsem se až nad pobřežím Británie, nad Londýnem jsme se dostali zase do fronty a několikrát si zakroužili před přistáním. Mé nadšení z létání podpořil Airbus, vynořivší se z mraku kousek od nás - odstartoval, nabral směr kamsi pryč a byl fuč. Ani foťák jsem nestihnul nažhavit.

Na přestup v Londýně jsem měl jen hodinu a dvacet minut, naštěstí jsem nemusel měnit terminál. Hodně jsem spěchal a utíkal, prověřený jsem doběhl k rozcestníku s rozpisem letů v 09:45 a ejhle, letadlo ještě nemá ani přiřazený gate. Jako ostatně deset dalších, tak proto je ta hala tak narvaná a všichni čučí na rozpis, no jasně. Vydrželo nám to skoro do půl jedenácté, v jedenáct jsme se zvedli z ranveje a zbývaly poslední dvě hodiny v letadle BA. Vedle mě seděl anglický pár, Praha se jim zdála nějaká malá, prý jestli jsme tu správně... Bagetu od BA jsem zapomenul vedle sedačky, snad ji našli dřív, než se přihlásila o svá práva. Let jsem opět úspěšně prospal, vzbudil jsem se až na předměstí Prahy, pokochal se stříbropěnnou Vltavou, Bohnicema a pak už se jen sedlo na Letišti Václava Havla, jen pouhý den poté, co stěhováci odsunuli Ruzyň někam do polí a nastěhovali sem tenhle paskvil.

Automatické budníky s kontrolou pasu na hranici, úžasné. Polovina vracejících se Čechů nebyla rozpoznána a přesouvala se k lidským elementům v tradičních budkách vedle. Já prošel, asi jsem se moc neopálil a vlasů zas tolik neubylo. Přichází hodina pravdy, celní kontrola :) Zprvu ležérní celník, kterého ale marné naděje postupně rozhicovaly:

• “Tak mi tu hoďte ty vaše kufry tady na pás, máte tam něco zajímavýho?”
• “Jááááá? Vůbec nic, leda tak nějakou čokoládu a knížku.”
• “Nu, uvidíme! Ha! Co je tohle? To vypadá jako nábojnice, co je to?!”
• zaskočeně, tohle fakt netuším: “Nó, tak to nevím, kouknem se... Tam jsou akorát knížky, ta čokoláda, iPad, “
• zbystří: “A ten iPad jste si koupil tam? A odkud letíte? No?”
• otevírám batoh, přehrabuju se a lovím domnělé patrony: “Ne, ten už jsem měl. Ze Států jsem přiletěl, z New Yorku. A ty patrony jsou sušenky, podívejte.”
• zklamání: “Hmmmm... Ha! A co je tohle? Ty flašky! Whiska, že jo!!”
• “Ne, javorový sirup, já byl i v Kanadě...”
• rezignace: “Prosím vás, běžte už.”

Při službě vlasti přehlédl elektronické čtečky, láhve vína, hromádku triček a pár dalších eletronických blbostí, které se mi zatoulaly během pobytu do baťůžku. Nic nám nehrozí...

Šlechetný James na mě už čekal opodál před východem z letiště, v Dejvicích jsem mu vyložil objednaná trička a byl tak neskutečně laskav, že mě hodil rovnou i na venkov. Co člověk neudělá, když se mu nechce v pátek zůstávat v práci :) Objednal jsem si už s předstihem jako první chod omáčku s knedlíkem, tu odmítl, ale aspoň za tu cestu ke kafi koláč jsem udal. Konečně pořádná omáčka, nikde v dohledu ani kousek mletého masa nebo kečupu, sláva, jsem doma :)

Grand Central Terminal a Empire State Building

Zase ve městě. Ráno jsem zajel na stanici na 8 Ave, na lince L, kde jsem z kraje týdne měl střet s uměním :) Metro je tu vážně divné… Na jedné straně se provoz a rozsah a davy lidí musí podepsat na tom, že není úplně nejčistší a pro potkana není třeba chodit daleko, na druhou stranu jsou ve stanicích často mozaikové nebo keramické plochy - jména stanic na zdech, sem tam nějaká ta malba, vypadá to moc pěkně. A v téhle stanici pobíhají po nástupištích a zákoutích pidimužíci, pidimužice i zvířátka. Celé se to jmenuje Life Underground, a správa metra dílko zakoupila při rekonstrukci stanice za krásných $200 000. Hodně jsem se pobavil, pobíhal jsem stanicí a po nástupištích a fotil, a jen jsem čekal, kdy mě seberou - třebas na stanici pod Penn Station je focení zakázané, jestli se pamatuju dobře, ale tady nikde žádná cedule nevisela, tak co.

Další bod dnešního programu je trochu víc na sever, ještě jsem nebyl na nádraží Grand Central Terminal. No, když to srovnám třebas s Hlavním nádražím v Praze… :) Tak pro začátek, tady je asi o tisíc policistů a vojáků víc než na Hlaváku, ani se nesnaží moc skrývat sebe ani svoje zbraně. Hlavák taky nemá Apple Store na hlavním schodišti. Celé spodní patro jsou obchody a stravovadla, strop hlavní haly je krásně zdobený - hvězdná obloha, sice obráceně, ale je tam a koukat se na to dá - okolo sloupoví, mramor, světla… Spíš tak zámecký sál než nádraží.

Další bod programu, Public Library hned v sousedství. Z jedné strany je Bryant Park, takový ne moc velký městský park, se spoustou stolků se židlemi (a dva stoly na pinčes tu jsou :) - v době oběda se vedle zaparkuje několik food trucků, park se zaplní lidmi z okolních věžáků a tak nějak se obědvá. Fontánky pro ptáčky, kde není stolek nebo cestička, tam je nějaká kytka, po budově knihovny se plazí nějaká podivná rostlinka, okolo art deco věžáky, a nejezdí kolem moc aut, takže je báječný klid :)

Odpoledne bylo naprosto věnováno konzumu a podpoře čínského průmyslu, vydal jsem se na nákupy. Z Rodné Vlasty jsem měl pár objednávek na dovoz jistých předmětů mizivé hodnoty, které jsou na Starém kontinentu prodávány za obnosy větší než mizivé. Něco už jsem pořídil, zbytek se podařilo ulovit v okolí Broadway a Times Square, ale morálně mě to vyčerpalo a požaduju omluvenku z nakupování aspoň na dva příští roky… Nejspíš si ji budu muset napsat sám.

Neprší, nemlží, je čas vyrazit na ESB, než to přejde. Cestou jsem se stavil na poště v centru, otevřeno do devíti, a poslal jsem poslední várku pohledů. Snad dorazí až po mně. Moc šikovná, tahle místní pošta - marně jsem hledal otevřenou kukaň, známka, zvážení, všechno zvládnete s automatem, zaplatíte kartou a nazdar. Výborný.

Vchod ESB nic moc, zvenku obyčejná fasáda a ve tmě není ani pořádně vidět nápis Empire State nad vchody. Ovšem uvnitř… Nic extra, jednoduché věci - kov, sklo, kámen, zlato, dřevo, kůže, všechno se leskne a kde se neleskne, tam je plyš. Červený. Personál v uniformách, schodiště vlevo je vchod na vyhlídku, schodiště vpravo je východ. Po schodech nahoru, přes prázdné bludiště vodících pásek (normální smrtelníci mají pásky, tady jsou to šňůry plyše tlusté jako moje zápěstí a zlaté sloupky) Potom první kontrola vstupenek, další pásky, prohlídka, rámy, kontrola zavazadel, další kontrola vstupenek, rozdávání audioguide, další pásky, výtah nahoru, pásky, kontrola vstupenek, výstava faktů a fotek ze stavby a historie ESB, pásky, kontrola, výtah na pár pater a hurá, jsme nahoře.

Na to, že je pod mrakem, je Manhattan vidět moc pěkně. Mraky se drží daleko a vysoko, takže úspěch. Dokonce i něco nafotím, ale jak se ukáže doma, ostrá je jen jediná fotka… Každopádně been there, done that. Byl jsem tu, viděl jsem noční Manhattan, nasvícený ESB, rozsvícené Times Square, Broadway, hromadu dalších mrakodrapů kolem, moře blikavých, mámivých světýlek. To nejlepší na konec :)

Jen mi ještě na žádném z mrakodrapům nebylo tak blbě, možná to bylo tou tmou kolem. Pohled nahoru na zbytek ESB - dalších asi 16 pater - byl dost impozantní, další věž na té věži, kde právě stojím… Super, nezdržoval jsem se tu moc dlouho, ale dobré to bylo. Naštěstí tu nikoho nenapadlo prosklít podlahy výtahu, na to jsou moc nóbl :)

Večer ještě zabalit, ať ráno nezjistím, že se nevejdu do kufru. Nakonec se povedlo, všechno dobré jsem nacpal do carry on batohu, všechno ošklivé do kufru, stejně ho budou prohlížet (to asi ty kolíky od stanu). Už takhle mi pár krabiček promáčkli, a to pečlivě obkládám…

Fotky zde

Projížďka kolem Manhattanu

Je fakt hnusně. Leje tak, že mám mokro v botách, a dokonce jsem musel sáhnout po tak drastickém řešení jako je kapuce. Navíc jsem zaspal, zrovna, když se musím dostat na druhý břeh Manhattanu tak do jedenácti, abych stihnul vyjížďku kolem ostrova - zítra má být mlha po celém okolí, dneska jen prší. Takže rychlá snídaně a přesun, kafe s sebou kousek od Times Square a svižnou chůzí dolů k molům. Jen tak tak jsem stihnul vyměnit lístek z CityPassu za boarding pass, než se přivalil zájezd Němců a Rakušanů. Padací mosty na 42nd St na Manhattanu, invaze zřejmě proběhla hladce :)

S postupem na východ vypadají lodě pro vyvážení turistů čím dál tím hůř, to samé platí pro personál, zlatý Seattle. Ale drží nad hladinou a má spešl ekologickou nálepku, takže bude určitě zelená i zevnitř. Během stepování ve frontě a nalodění se počasí umoudřilo, aby nabralo síly a pořádně se rozpršelo deset minut po odražení. Turisté v tričkách se v panice nahrnuli do krytých prostor lodi a pod stříšky, venku s nejlepším výhledem zůstali jen nejzocelenější: já, dva Japonci, ověšení aparáty, tři Mexičané v tílkách a pantoflích, a jedna Italka, ale ta odpadla ještě před Sochou Svobody.

Plán je obeplout Manhattan spodem, udělat zastávku u Sochy Svobody, a po nějaké době za Manhattan Bridge se otočit zpátky a stejnou cestou se vrátit. Akce na dvě hodiny. Dá se pořídit celé obeplutí Manhattanu, tři hodiny na vodě, ale ne vždy počasí a příliv dovolí, takže to jsem nedal, dvě budou stačit. V tomhle počasí… Odráží se od mola, které je vedle Intrepidu, takže fotečka povinně, jestli je zezadu taky na palubě tak placatej jako zepředu.

Na jedné straně New York, na druhé New Jersey. Od Middle Manhattanu se pomalu šineme na jih, postupně se na břehu místo mrakodrapů Middle Manhattanu objevují jižní, občas v ulicích vykoukne Empire State Building, občas se otevře jedna z ulic až k nábřeží, takže je vidět hluboko do města. Mlha se válí jen nad mořem a New Jersey, věžáky NY jsou vidět docela dobře, jeden vedle druhého. Rozestavěné WTC, tou dobou už nejvyšší budova ve městě - nahoru už neporoste, jen na ní ještě spustí anténu a bude hotovo.

Mineme červenou budovu přístavu pro ferry na straně New Jersey, u Sochy Svobody se zdržíme několik minut, a pokračuje se proti proudu East River, pod Brooklyn a Manhattan Bridge, skoro az k Williamsburg Bridge. Mrakodrapy Manhattanu pomalu zmizely v mlze a dešti, vystřídala je stará i nová zástavba, podél nábřeží parky, pěkně hnusný komplex OSN, na straně Manhattanu se táhne docela dost budov z červeného zdiva (nebo se tak aspoň tváří) zatímco Brooklyn tady zkouší dohnat náskok Manhtattanu v mrakodrapech a věžácích. Sice marně, ani zdaleka jich není tolik jako na ostrově, ale snaha se počítá.

Cesta zpátky už je bez zastávek, a já se jdu usušit do Brooklynu. Celé odpoledne průtrž mračen, takže se poctivě a pilně suším v kavárně kousek od Bedford Ave, a jde mi to velice dobře. Ještě jsem prolezl tuhle část Brooklynu, je odsud výhled na Manhattan - pokud tedy zrovna neprší a nad městem se neválí mraky. Ehm. Docela živá část Brooklynu.

Večer jsem vyrazil s pochybami k Empire State Building - vstupenku na vyhlídku mám, ale nad městem se pořád válí mraky, i když už neprší. Chtěl bych pár nočních fotek a moc času už nezbývá. Bohužel, dneska nejsou vidět ani horní patra ESB, natož aby bylo něco vidět z něj, takže třes rukou ve výtahu se odkládá na zítra. Anžto už neprší, tak si to noční velkoměsto aspoň trochu projdu.

Fotky zde

Coney Island a Broadway

Vylezlo sluníčko :) Asi na dvacet minut. Ale lepší než nic, ošklivé počasí už mě dohnalo.

Dopoledne vyplníme prohlídkou města z oken vinárny… Tedy, snídaně proběhne v kavárně na Union Square, opět, osvědčilo se to, nemá smysl měnit co funguje. V tomhle počasí, se stejně nedá nikam jít. Když už to vypadalo schůdně, vyrazil jsem metrem na jih, cesta s přestupy skoro na hodinu, ale dorazil jsem na jižní pobřeží Coney Islandu. Během cesty pod zemí se zase zjevilo sluníčko, takže procházka po pláži byla stylová, v hicu a pařáku :) Podél pláže vede klasická pěší zóna z prken, boardwalk, kolem akvária a lunaparku s kolem a dalšími atrakcemi. Jen je tu docela pusto, je sice pondělí dopoledne, ale lunapark vypadá dost zanedbaně a nepoužívaně. V akváriu se rojí kočárky s dětmi a připojenými rodiči, takže tam asi nějaký provoz bude :)

Poobědval jsem v klidu na Manhattanu, pro změnu u Číňana. Měl narváno, tak to snad bude jedlé a jen s malou příměsí koček. A pak zlatý hřeb dne, nákupy! Začal jsem už před obědem, ale ten pohled na davy lidí mě vyčerpal a tak jsem koupil jen ten oběd a nabíral síly. Teď mě čeká spíš jen rekognoskace terénu, prohlídka té zapadlé uličky jménem Broadway, kde o obchod člověk skoro nezavadí. Doufám, že je cítit ta ironie… Tady by se daly utratit obrovský peníze, hlavně když pak člověk dojde až na Times Square, jen já jsem tu nějak mimo. Nekoupil jsem nic a akorát mě z těch davů bolí hlava a jdou na mě zase choutky všechny je pomalu umučit. Nic jinýho si turista, co se zastaví ve dveřích do obchodu, prostě nezaslouží!

Takže terén zrekognoskován :) Až sem půjdu příště a naostro, tak mě asi trefí. Přes Times Square dál a okolo, prošmejdil jsem ulice kolem, potkal spoustu divadel a ještě víc front - nejdelší na Nice Work If You Can Get It, v hlavních rolích Matthew Broderick a Kelli O’Hara, nejspíš leží frontu na zimní sezónu… Doputoval jsem až na Columbus Circle na jižním okraji Central Parku, ulovil večeři a vydal se zpátky do Brooklynu. Cestou jsem pokecal se dvěma potkany na konečné metra, a pro dnešek tedy konec.

Fotky zde

Top of the Rock

Posledního, mít práci, už bych chystal fakturu :)

Neděle je od slova “nedělat”, jak už jsem tu několikrát v nedělních zápiscích připomínal. Takže žádná velká námaha. Pozdní snídaně v kavárně na Union Square, kde byl zrovna sraz nějakých závodnic, to mě úplně vystresovalo a musel jsem si dát ještě porci vajíček. Navíc je docela hnusně, že se jim chce... Taky bych měl.

Potom volný přesun městem na sever, přes Times Square a vpravo, do největšího komplexu soukromých kancelářských a obchodních budov, Rockefeller Center. Ono se těžko odhaduje, kde vlastně začíná a končí, je to celkem 19 věžáků mezi hromadou dalších věžáků, ale pár budov jde poznat víc než snadno.

Radio City Music Hall - ve své době prý největší a nejokázalejší divadlo světa, dneska už národní legenda. Překvapivě docela nenápadná, nízká budova, ve stínu okolních mrakodrapů, ale neony a fronty ji prozradí :) Dovnitř jsem se nepodíval, jednak prohlídka je až za dlouho, protože fronta se ani nehne, druhak není z nejlevnějších. Tak aspoň koukám zvenčí, no :)

30 Rock - správná adresa je 30 Rockfeller Plaza, alias GE Building alias dříve RCA Building. 70 pater, 266 metrů, 6 metrů od vršku vznikla ta fotka svačících dělníků na traverze. Sídlo Rockfellerovic famílie a NBC. Poslední tři patra tvoří vyhlídku - “Top of the Rock” - na kterou se dá za $25 vyjet. Zrovínka se umoudřilo počasí a v dobré víře, že aspoň nebude svítit sluníčko do objektivu jsem položil peníz na dřevo a nechal se vyvézt. Já, kterýmu je blbě i na štaflích. Mimochodem, výtah má prosklený strop a šachta je nasvícená, takže krááásně vidíte, jak se kabina řítí. Paráda! :)

Nahoře se vyjede ještě eskalátory a po schodech až na vršek budovy, kde několik metrů široká plošina se schody dolů, s perfektním výhledem kolem dokola, spodní dvě patra vyhlídky jsou ohrazená skly, s mezerami, kterými se dá prostrčit foťák, takže nepřekáží fotkám. Narozdíl od turistů, ale to se dá čekat, to jen já blbec nafotím fotky a pak ustoupím dozadu a kouknu, co a jak, abych nepřekážel. Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, všude okolo řvou letadla, a ještě snad nikde jsem neměl takový dojem, že se ta budova houpe a kýve, přitom nefouká skoro žádný vítr, a o nějakých zemětřeseních si tu můžou nechat jen zdát. Nic moc pocit, navíc jsem pořád koukal po letadlech, jestli náhodou nenabírají kurz na nás…

Ale ten výhled… Na jihu kouká Empire State Building, ačkoliv stojí mezi dalšími mrakodrapy, tak je nějak vidět nejvíc a nejvýrazněji, v dálce je vidět i Socha Svobody. Na severu Central Park, a jak vylezlo sluníčko, tak je krásně zeleňoučký, asi ještě lepší výhled než ten jižní, nádhera, snad bude tak zelený i na fotkách.

Ten prosklený strop výtahu je cestou dolů ještě rozvernější, blahopřeju člověku, kterého to napadlo. Hnus, velebnosti.

Před 30 Rock je Lower Plaza, náměstí s restaurací s venkovním sezením, zapuštěným dvě patra pod úroveň okolí (takže kdybych spadnul ze 70. patra, tak budu padat 72 pater…) Centrum centra, na odpočinek dobré, ale já si tu nic nedám, zas tak bohat nejsem…

Na Empire State Building bych se chtěl dostat někdy za tmy, po sedmé večer už by to mohlo jít, abych měl i nějakou tu noční fotečku. Asi bude frontička :) Co s načatým odpolednem? Dám si oběd na ulici a pak se nechám povozit, mám ještě lupen na projížďku kolem Manhattanu. Akorát jsem nějak nepochopil rozvrh, přišel jsem o dvacet minut později, ač jsem myslel, že jsem tu o 40 minut dříve… Takže jindy, stejně začalo zase lejt. Aspoň se vyklidily ulice, prošel jsem přes Times Square a dál na jih, stavil jsem se pro večeři a začal si dělat starosti s balením a odletem vůbec. Preventivně :) Ne že bych tu nějak nakupoval, ale pár drobností se mi nahromadilo, ještě mě čekají slíbené nákupy pro známé, takže kam já to dám? Příště pošlu stan domů po vlastní ose… Naštěstí mi ty starosti nevydržely dlouho, vyprdnul jsem se na to a radši jsem usnul u knížky ani nevím jak.

Fotky zde

USS Intrepid a Times Square

Dneska si přivstanu, určitě, ani o minutu déle nebudu spát než bude zapotřebí. Takže v půl deváté, sprcha a rychle na Manhattan. Na 42th si vyzvednu kávičku a snídani a šupajdím na západ, k moři a přístavním molům. U jednoho kotví USS Intrepid, letadlová loď, která dneska slouží jako muzejní loď. Na palubě má mimo menšího letového parku i raketoplán Enterprise, a z druhé strany mola kotví ponorka Growler. Otevírají v deset, a v sobotu zavírají až v šest večer a ve všední den už ve tři, proto jsem tam nešel už dřív, pět hodin na prohlídku je IMHO dost málo.

Vstupné v normě, pětadvacet dolarů, pokud chcete vidět i raketoplán, je třeba vyklepat ještě pět dolarů navíc. Chcete tour s průvodcem? Šup, dalších dvacet dolarů z kapsičky ven. Ale co, požádám si doma o grant z EU a nějak se to zaplatí. Samozřejmě, než se dostanu k pokladně, je potřeba vyčkat ve frontě před prohlídkou, nějakých dvacet minut. Beru to jako trénink na Empire State Building :)

Intrepid je stejná třída jako Hornet, kde jsem byl v SF, takže mám srovnání. Oproti Hornetu je tady přístupná jen zadní část druhé paluby, naprostá většina kajut je za plexisklem a nedá se do nich vstoupit, což na Hornetu šlo, z chodby se dalo dostat buď všude, nebo byla ta část lodi uzavřená. Tady návštěvníky žene koridor mezi plexiskly. Stejná situace je na ostrově, přístupná jsou 4 patra, včetně CIC pod ostrovem, tam se na Hornetu jít nedalo, a vše je za plexiskly. Vidět je všechno, ale přece… V podpalubí je dost viditelných kajut řádně zdevastováno časem, na Hornetu bylo opraveno a naleštěno.

Tour měla trvat 90 minut, nakonec se s námi toulal průvodce po hangárové palubě asi hodinu a další hodinu a půl jsme strávili na letové palubě, kde nás bral za ohrazení k vystaveným letadlům - a na letovou palubu jsme se vyvezli palubním výtahem ;) Takže jsem si pěkně zblízka obhlédl vystavené kousky, včetně F-16 a A-12, skoro bych se mohl vyškrábat do kabiny. Dokonce nás nechal usadit se za knipl S-62 Seaguard. Do vedlejší Cobry, která je prý stále zcela provozuschopná a mohla by z paluby odletět, nás ale nepustil… Rozhodně supr, takhle blízko se k těmhle letadlům jinde asi nedá dostat, že bych si snad poplácal A-12, tak to už vůbec :)

Na prohlídku ponorky se stojí taky fronta… Po schodech z letové paluby dolů - mají tu přistavěné 4 věže s výtahy, aby návštěvníci nemuseli do té výšky po svých. Fronta je tak na dvacet minut, chodí se po skupinkách. Growler byla dieslová ponorka s jadernými střelami, dva měsíce na moři, v případě akce by prý stihli odpálit tak dvě ze čtyř střel - je potřeba ji vytáhnout z hangáru na palubě, uložit na odpalovací zařízení, nastavit a odpálit, práce na čtvrt hodiny. Do ponorky se vstoupí jedním ze sil na přídi, a pak trupem projdem na záď. Cestou se předháním s výpravou z Francie, kdo bude víc pozadu a víc toho nafotí. Díky silům a dalším krámům pro rakety je v ponorce ještě míň místa než bývá obvyklé, některé uličky a průchody jsou fakt natěsno i pro moji postavičku štíhlého trpaslíka. Celé se to houpe na maličkých vlnkách u mola, pod hladinu by mě v té rakvi nedostali ani náhodou.

A na závěr bílý nafouklý bobek na zadní palubě, kam usadili raketoplán. On teda ve vesmíru nikdy nebyl, ale jednou je to Enterprise, tak se nedá nic dělat. Stojí na zadních kolečkách, vpředu je posazený na vzpěře, takže se dá krásně chodit přímo pod břichem. Ona to není úplně malá hračka… Vpředu mu před čumák postavili pódium, po schodech vpravo nahoru, po schodech vlevo dolu, neblokovat. Samozřejmě fronta, blokování výhledu, překážení fotografům před objektivy, všeho dostatek. V New Yorku mám obecně dojem, že té hodnosti a příjemnosti už bylo asi dost a lidi už tu nejsou tak přátelští jako v předchozích městech. Takže se tu turista opře o zábradlí a vesele si telefonuje, aniž by ho nějak trápilo, že za ním čeká pět fotografů na jakoukoliv maličkou mezírku v davu, aby mohli zmáčknout a mít fotku bez vršků hlav.

Stejná situace nastává prakticky na každém metru přístupných prostor na ostrově. Taky bych si rád vyfotil kapitánovo křeslo, ale když oni se před ním zastaví důchodci z Texasu a řeší, kam půjdou na oběd. Já, který nesnáší nákupy kvůli idiotům, co nechají košík napříč uličkou a jdou někam na procházku, tiše počítám do dvaceti a čekám…

Oproti Hornetu méně přístupných prostor a více shonu a turistů, naopak průvodce a tour zaslouží body navíc, zachovalá ponorka. Enterprise trošku zklamání, sice super vidět tu cihlu s křidýlkama, ale nasvícení shora je trochu na houby, pódium před čumákem by mělo být výš, není vidět na hřbet. Ale mají prý v plánu lepší pavilon, ve Washingtonu na tohle byly ochozy a byl krásně vidět celý - jen pod něj se nesmělo, pouze okolo :) A udílím Kyselou prdel místní kantýně Au Bon Pain, drahé a nepoživatelné. Přijít ve všední den by nemělo smysl, z Growleru jsem se dostal v půl čtvrté, nedostal bych se k Enterprise.

Nedá se v podstatě projít Manhattanem, aniž by člověk prošel kolem něčeho zajímavého - jen o tom vůbec v tu chvíli nevím :) Cestou na metro jsem se dostal až na Times Square, a to je přesná ukázka. Projít tudy na jižní konec “náměstí” znamená projít přes Theatre District, a ty fronty čekají na lístky na největší fláky, co se tu teď hrají. Ale vím já, že jdu zrovna kolem divadla, kde řádil Sinatra? To zjistím až večer na wiki :) Ne že bych si tu budovu prohlídnul líp nebo víc, kdybych to věděl, ale měl bych aspoň radost, že to vím :)

Times Square je šílený. Davy lidí, proudy tam, zpátky, stánky, divadla, hotely, taxíky, krámy, vstupenky, jídlo, nad tím mrakodrapy, na nich displeje, reklamy hrají všemi barvami, sport, časopisy, basketbal, velké žluté Emko McDonaldu. Hodně živo je tu, tak :) A to není Nový rok.

Fotky zde

WTC a jižní Manhattan

Tentokrát je sobota, aby se to nepletlo…

Ráno je hnusně, leje jako z konve. Předevčírem večer bylo dusno a předbouřkově, ale nespadlo prakticky nic, takže teď to máme. Veeeelice pomalu se sbalím, sluneční brýle nechám na pokoji (kdybych si je vzal, tak je nebudu potřebovat, to známe) a vyrazím na Manhattan na snídani. Na dolní Manhattan je to s přestupem půl hodinky, chtěl jsem se dopravit někam do okolí bývalého WTC. Na první pokus, vážení! Kavárna, horká čokoláda, dortík, slejvák, dopisuju deníček a pročítám zprávy. A kandidátky do krajských voleb, to je panečku výběr. Jeden větší tragéd, povolání jako “oblastní konzultant” nebo “náměstek starosty”.

V jedenáct se počasí už trošku umoudřilo, už jen lehce mží, tak se vydám o pár bloků dál, k budovanému památníku WTC. Probíhá tu jednak výstavba památníku, druhak stavba dalších dvou nových věží, památník tak ještě není dokončený a okolo jsou všude vidět jeřáby. Bude odsud pěkný výhled na Manhattan a zástavbu, taková díra uprostřed města, jen ty jeřáby teď jsou na houby. Ale zase mám možnost zblízka okouknout, jak se staví mrakodrap. Nahoře se staví, z lešení čumí dva jeřáby, dole se staví, uprostřed už je zakryto sklem (že se nebojí, že jim spadne nějaká cihla :)

Z věží WTC moc nezbylo… Na místě dvou hlavních věží jsou teď dva bazény, hluboké a s přepady, na obrubnících jsou klasicky jména zabitých, okolo stromky, pěkný nápad i realizace. A za stromky plot, za plotem stavba, před plotem ochranka a NYPD. Byl jsem na letištích, byl jsem u White House, ale nikde nebylo tolik polycajtů jako tady (ypsilon je schválně, už někdo viděl monocajta?). Všichni se tváří přísně, nedovedu si představit, co by se mi asi stalo, kdybych tady jen tak mávnul u prohlídky airsoftovou pistolí. Asi by ambasáda musela shánět zinkovou rakev, nejspíš by se ptali až potom. A v Rodné Vlastě po střelbě na hlavu státu stihne střelec dát ještě cigárko a rozhovor médiím…

U vstupu k památníku je cedule “vstupenky objednáte online” což já nemám. Ani mě nenapadlo, že by byla potřeba vstupenka - je tedy zdarma, to je fakt, ale stejně. Nicméně u plotu stojí příslušník a volá na další turisty, kteří jsou na tom podobně jako já, že netřeba, dneska udělají akci kvůli špatnému počasí a pustí nás - bad weather special. Dostaneme vstupenku, i když prakticky je k ničemu, vstup je zdarma, a začíná postup koridorem k památníku. Prohlídka jako v letadle, tři kontroly vstupenek, ostraha všude kolem, nakonec se ale dostaneme dovnitř. Nikoho cestou nezastřelí, jen si pamatujte, že nelze držet kalhoty, co vám padají po vyndání pásku, tak, že si dáte ruce do kapes - způsobuje to u ostrahy a obsluhy rámů nervozitu :)

Celkový dojem dobrý, jak jsem už psal, stavět dojímající památníky tady prostě umí. Mají praxi i nápady. Jen tu není žádná socha ani sousoší, nevím nevím, jestli to vydrží. U památníku Korejské války ve Washingtonu, který má IMHO moc dobrý nápad, si lid tak dlouho stěžoval, že “tam není žádná socha” až tam nakonec přidali rovnou sousoší. Zbytečně, jen kazí dojem a atmosféru místa.

Oběd se nekoná, je hnusně, ideální chvíle na návštěvu srdce kapitalismu - fotky Wall Streetu s plačícími ožebračenými davy ve slejváku budou supr. Kolečko si oběhnu přes Wall Street, pak kolem burzy na jih až k pobřeží, v cestě ovšem stojí dopravní tepna, takže na břeh se podívám až kousek na západ v Battery Parku. Stihnu se pokochat mrakodrapy a pod nimi, jako podrost, starší budovy, kostely, hřbitovy, stánky s jídlem :) V dálce v mlze je sice blbě, ale přesto vidět Socha Svobody, Atlantik, úplně jako ti imigranti :) Je to procházka jako ve filmu - mrakodrapy, davy lidí v ulicích, na semafory si moc nehrají, auta troubí, chodci přecházejí, kravaťáci a sekretářky všude kolem. Burza oplocená a pod dozorem. Ale odplivnul jsem si, abych si u socialistické vlády v Rodné Vlastě nahnal po návratu z kapitalistické ciziny nějaké bodíky.

Další bod cesty bylo dobelhat se na Union Street, chtěl jsem se z města dostat o něco dřív, abych si brzo lehnul, abych mohl v sobotu brzy vstát :) Cesta v pohodě, proplouvání davem zvládám na jedna méně, za chvíli jsem na 14th Street. Na náměstí je trh v plném proudu, organic & local, prodává se snad všechno, včetně okrasných kytek v květináčích, viděl jsem i fíkus o rozměrech menšího auta. Okolo samozřejmě krámy, uprostřed park, v parku jsem si chtěl vyfotit sochu Washingtona, první socha v New Yorku (počítáno od sochy krále Jiřího ;) ale byla mírně řečeno okupována holuby a bezdomovci. Ale protože pod náměstím vede linka L, kterou se dopravuju do centra, bude ještě příležitostí dostatek.

Podpořil jsem místní pobočku čínské ekonomiky a koupil pár (několik :) čteček a dalších elektronických výdobytků moderní doby, které v Rodné Vlastě stojí o drobný peníz více, než tady. První oběť akce “co vyházet z kufru, aby se všechno vešlo” se už našla, opustily mě po mnoha letech věrné služby sandály, a uvolnily tak svou pomyslnou sedačku v letadle. A v jednom krámku na kraji náměstí jsem dostal zatím nejlepší sendvič. Klasický průběh, zákazník si vybere pečivo a na to mu naskládají z nabídky co chce, a na váze mu spočtou cenu. Zelíčko, salát, rajče, sýr, krůtí, majonéza a hořčice, všeho vrchovatě, troška soli, a za $7,50 jsem měl oběd, svačinu i večeři, pořádná porce to byla, vše vypadalo čerstvě, a majonéza byla nějaká spešl a jak to dostalo jinej rozměr.

Hned na náměstí je i Barnes & Noble, největší řetězec knihkupectví ve Státech, a tohle má čtyři patra :) Takový Luxor z Václaváku, odolal jsem a nevstoupil jsem! Jsem na sebe hrd. Ono mi to dlouho nevydrží. V podvečer jsem dorazil na hostel, je pátek, všichni jsou někde v trapu a paří a já mám klid na dohnání skluzu. Holt se nedružím, ono tady není ani moc s kým, taky dobrý. Možná někdo namítne, že bych měl nějak prozkoumat noční život v New Yorku, ale jednak už nejsem ten typ, co by šel z hospody přes celý město v pět ráno, druhak sám určitě nevyrazím a s místním obyvatelstvem se míjíme. Tož tak, a navíc mě stejně bolí nožičky, a to je v mém věku překážka naprosto zásadní.

Fotky zde

MoMA a Mets

Je to divný, ale stále ještě je pátek. To je tak, když má jeden skluz.

Trochu překvapeně jsem si uvědomil, že mi vlastně zbývá už jen několik dní a nocí (konkrétně 7 nocí) v cizině, a co teď s tím :) Zatím asi nic, nápady by byly, nechám je uležet a uzrát. Zatím ale nehodlám oželet letenku na návrat do Rodné Vlasty. I když denní přehled tisku ve mě nebudí důvěru, a je to čím dál lepší…

Zase rychlá snídaně a ven. Je zvláštní, že když si snídani musím obstarat sám, trvá mi vypravení se podstatně kratší dobu :) První cíl dnešního dne, protože je pořád sychravo, je MoMA - Museum of Modern Art. Jak na moderní umění moc nejsem, tak o to víc jsem zvědav. Nakonec část expozic potěšila a zaujala, se zbytkem vystaveného moderního umění se naopak míjím. Naštěstí ne tolik jako včera, tentokrát jsem tu v poklidu strávil celé dopoledne procházením všech pater. Alighiero Boetti a jeho dílka (část krásně v hale, viditelné z celého muzea), expozice designu ve vyšších patrech, politické tisky, nebo design a hračky pro děti. Spokojenost, umělecky jsem se obohatil (bez ironie :) A moc pěkný domek má muzeum, to je taky plus :)

Vybral jsem nějakou hotovost, aby mi v kapse cosi cinkalo, protože. Muzea a blízké okolí Central Parku postrádá klasické stravovací kapacity (tedy restaurace a fast foody se střechou) a k nalezení jsou až tak tři až čtyři bloky dál od parku. A když vypadnu z muzea, hladový jak vlk, tak se mi nechce táhnout někam stranou a pak zase zpátky k parku. Kolem parku a vůbec tak nějak průběžně nedostatek příležitostí dohánějí stánky s hotdogy a další rychlou stravou, běžně u chodníku nebo rovnu na něm. Před muzeem tak stojí třeba čtyři stánky, a na schodech k muzeu sedí návštěvníci a kolemjdoucí a cpou se preclíkama a párkama v rohlíku. Jen neberou karty ;)

Oběd proběhne cestou na sever, postupně u tří stánků dám tři hotdogy a napucnutý a tudíž ospalý zapluju do útrob muzea, na které jsem se hodně těšil - Met, alias Metropolitan museum of arts. A to není malé muzeum, do té budovy by se vešlo určitě několik menších náměstí, a jak jsem postupně zjistil, projit všechno za odpoledne NENÍ možné. Dá se projít a zbytek proběhnout, nebo projít jen co člověka zajímá, ale na poctivé projití je potřeba určitě pár dní. Pročež se tam za pár dní ještě vrátím, vstupné je jen $25, což je pakatel.

Takže dnešní odpoledne jsem tu strávil postupně prohlídkou expozic antického světa, přeskočil jsem Oceánii a Afriku, pokračoval u moderního umění a expozice evropského umění, která tvoří asi největší část prvního patra. Brnění a zbraně, z Evropy i Asie, potom americké umění (Vanderbilt měl mooooc pěknej stolek!) Trošku rychleji jsem proběhnul Egyptskou částí, muzeum dokonce jednu halu vyhradilo jen pro zříceninu hrobky. A v centrální části je rekonstruovaný sál, který můžete najít na jakémkoliv zachovalejším Evropském hradě. Připadal jsem si tu jako doma :)

Ve druhém patře pak umění blízkého východu a hned vedle dálnějšího východu a Arabských zemí vůbec, expozice na téma Warhol, a pak největší část, věnovaná evropskému malířství, kde jsem strávil většinu času. Nestihnul jsem vůbec druhé patro americké expozice a dálnou Asii a ty z prvního patra, k hudebním nástrojům už mě nepustili, a tak to budu muset doplnit. Velká část expozic v evropské a americké části v prvním patře a východní ve druhém tvoří rekonstruované nebo přenesené interiéry pokojů a sálů z té které doby, jen na tyhle by byl potřeba den, vše je do detailu jako hřebeny a malby na stěnách. Doženeme.

Zásadní poznatek: pro návštěvu muzea je pomůckou NUTNOU mapa muzea - k dostání na všech informacích. Zkušenosti s orienťákem se hodily, když jsem hledal cesty jak obejít expozice, kde už jsem byl a kam nechci :)

Tradiční pozdní návrat na pokoj, tradiční párty a tradiční asociál. Střídají se mi tu spolubydlící, ja ještě pár dní vydržím.

Fotky zde

American Museum of Natural History

Pořád pátek...

Rychlá malá snídaně a ven. Hostel je zhruba 30 minut metrem od centra Manhattanu, není problém dostat se kamkoliv v centru. Docela začínám přicházet na chuť místnímu systému značení ulic. Od severu k jihu vedou Avenue, číslované od východu na západ, napříč vedou Street, číslované od jihu k severu. Samozřejmě to neplatí absolutně, na jižním konci Manhattanu, kde je sídlo zla, Wall Street, finanční distrikt a staré město, jsou ulice pojmenované klasicky “po někom”, daleko na severu totéž, některé avenue na okrajích ostrova už zase mají jmenné názvy, stejně jako některé další uprostřed města (Lexington Ave, Park Ave) V podstatě ale je docela snadné se tu zorientovat, stačí kuknout na rohu ulice na cedule a je to. V předchozích městech to bylo na stejném principu, v SF i Vancouveru, ale až tady mám dojem, že to funguje :) Jo, a uprostřed ještě leží Central Park, ulice se dělí na západní a východní část podle toho, na které straně Parku leží.

Metro je rozlehlééééé :) Ale za chvíli jsem na 88th Street u Parku. Je totiž hnusně, asi mě dohnalo to ošklivé počasí, před kterým jsem stačil vždycky včas odjet, takže začnu v muzeích, ať nechytím rýmičku. Jako první je na řadě slavné Guggenheimovo muzeum. Bohužel hned na začátku zklamání… Obrovská fronta před vchodem, tu já vynechám, anžto jsem hajzlík s CityPassem, a tak dobře naladěn vstoupím dovnitř, jen abych zjistil, že expozice Picassa se ruší, předělává a rampy uvnitř jsou tak uzavřené… Přístupné jsou tak jen galerie v přístavbě a ten hlavní tahák, expozice podél spirálovité rampy středem kopule budovy prostě není. Bude, ale není. A expozice v ostatních částech muzea už mě tak neoslovily, takže tak. Aspoň, že jsem si mohl prohlédnout tu budovu samotnou, Frank Lloyd Wright byl trošku cvok a mezi ty místní budovy to muzeum sedí jak pěst na oko, ale vypadá parádně :)

Samý věžák, úzké profily, velké množství baldachýnů přes chodník až k silnici a pod baldachýnem pikolík v uniformě. Mávají na taxíky, nosí kufry a tváří se pozitivně. Ulice většinou jednosměrky, na semafory si tu chodci moc nehrají, prostě se přechází, když nic nejede, když nic jet nemůže a někdy i když něco jede. Zvolna jsem se přesunul na druhou stranu Central Parku, pak se metrem svezl do centra (a juknul na Empire State Building, jen z dálky, ale dojde na něj) a dal si u stánku oběd. Další cesta na sever - MetroCard za $29 je k nezaplacení, neomezené jízdy (jedna normálně stojí $2,50, takže se vrátí za pár dní) - zpátky na západní okraj Central Parku, kde na 88th Sreet stojí jedno z největších muzeí na světě, American Museum of Natural History. Minerály, meteority, fosílie, tradiční sortiment jako v podobných muzeích, jen jsou toho hromady a sály velké tak, že by se tam ta jiná muzea klidně vešla :) Zašel jsem si i do planetária, doba asi pokročila, naposled jsem byl tak někdy na základce v Praze, dneska už to všechno počitač řidi, adresy třidi, no jasna paka :)

Zábavné odpoledne, včetně třeba diamantů z meteoritu nebo obrovského modelu velryby, pod kterým je kobereček a návštěvníci si můžou pohovět a položet. Dobře by se spalo, jen ten Damoklův kytovec nad hlavou trošku ruší siestu :) Málo tučňáků, ale na to už jsem si zvykl, zase jsem viděl první zákoník nebo si poležel pod velrybou. Určitě by se tu daly strávit dny prohlídkami vystavených exponátů, ale já byl vždycky spíš vybíravý :) Takže co dopoledne Guggenheim nedodal, to odpolední muzeum hravě doplnilo.

Večeři jsem si ulovil cestou na metro, a do hostelu už jsem šel za tmy. Nikde nikdo, v ulici hned u metra to docela žilo v barech - jsou tu asi dva, jedna kavárna a pár obchodů, všechno samozřejmě organic a local. Na dvorku tradiční párty a já asociál radši spím :) S místním osazenstvem se trošku míjím, jak to vypadá, je to povětšinou umělecká sorta a těžko jsme našli společné téma. Dokonce jsou tu dva rozervané exempláře, hipsteři jak z učebnice, včetně dívčího doprovodu, který na svých idolech může oči nechat :)

Fotky zde

Přesun do New Yorku

On je tedy ve skutečnosti pátek, to jen tak na okraj. Ještě, že mám perfektní paměť.

Vypakování z hostelu a odjezd z Bostonu proběhl úplně v klidu - správný den, správný čas, správné místo, je vidět, že už mi to začíná jít. Vlakem Amtraku cesta utekla docela rychle, holt wifi, klid a čisto dělají své. Z krátkého schrupnutí jsem se probudil akorát v New Yorku, když vlak objížděl Long Island a mířil na nádraží Penn Station. Zatímco v Bostonu bylo ráno zataženo, tady svítilo sluníčko a měli jsme krásný výhled na mrakodrapy na Manhattanu. Moc pěkná ochutnávka.

Příjezd na čas, tradičně, a pak jsem čekal zmatek a peklo v bludišti. Je fakt, že metro v NY předčí všechno, co jsem zatím kde viděl, přestupy na Union Street jsou k nezaplacení, ale nedá se popřít, že když člověk pečlivě sleduje a nenechá se zmást tím, že třeba na jedno nástupiště vedou tři linky a na vedlejší kolej další dvě, a trochu si ujasní, kde je sever a kde jih a kde downtown a uptown, tak se to dá v pohodě zvládnout. Jediný zádrhel byl na přestupu na linku L, kde jsem asi minul snadný přestup a šel jsem ulicí. Ale dobrý, dorazil jsem do cíle, Montgomery Avenue, našel správný východ, dostal se na ulici - s kufrem a báglem není úplně snadné projít turnikety, kam se kufr vejde jen tak tak - a vyrazil tři bloky k hostelu.

Brooklyn, voe... Žádné gheto, zástavba převážně ze skladů a dílen, až na druhé straně od hostelu směrem jsou obytné domy, paneláky i menší, a obchody a stravovadla. Žádné živé centrum velkoměsta, periferie. Podle komentářů si tu prý místní hledí většinou svého, takže by měl být klid. Hostel je vestavěný v jednom takovém skladišti, ale všechno vypadá v pohodě, pokoj na poměry hodně velký, koupelna čistá, taky dobrý. Jen tu není kuchyně, což je docela mínus, ale zase není problém s jídlem na pokoji, takže se to vykrátí.

Vyrazil jsem na rekognoskační obchůzku okolí, nakoupit něco na snídani - protože kde není kuchyně, není ani snídaně - a vůbec se porozhlídnout po okolí. Na jedné straně školy a vcelku normální čtvrtě, na druhé pak dost podezřele vypadající sklady, s prodejem pneumatik a náhradních dílů na auta. Tam asi pár aut už zmizelo :) K večeři pizza - tady pro změnu jedou hodně na hotovost, v obchodě je bankomat, ale karty na kase neberou - a brzo spát. Na dvorku hostelu probíhá párty, ale já jsem holt nespolečenskej.

MIT

Poslední celý den v Bostonu. Není kam spěchat. Začnu náštěvou kampusu MIT, mojí nejmilejší vzdělávací instituce. Reportérovi vaší naší televize se dokonce podařilo proniknout až do hlavní budovy a na vlastní oči tak spatřit legendární Infinite Corridor - chodbu s vlastní předpovědí počasí a tabulkami, kdy bude Slunce v zákrytu s vchody a osvítí tak celou chodbu (známo též jako MIThenge) Je to kampus jako každý jiný, budovy se sály na přednášky nebo laboratoře, koleje, sportoviště, sem tam socha, ale atmosféra je úplně jiná než v nedalekém Harvardu. Tohle je zkrátka technická škola, kde se vyskytuje nezanedbatelné množství geeků a podle toho to tu taky vypadá. V době mé návštěvy sice na střeše Greate Dome nic nestálo, ale je asi jen otázka času, než tam místní něco dopraví. Ale asi už nikdy to nebude mít takový efekt jako když se tam prvně objevilo policejní auto…

Jak jsem zmínil, dostal jsem se i do hlavní budovy, prošel se po chodbách, po kampusu, který je hodně dlouhý, leží na břehu Charles River naproti Bostonu, a na závěr jsem ještě zašel do MIT muzea. Výstava robotů a robotiky původem nejen z MIT, výstava hologramů (super, ale stejně pořád nevím, jak to funguje, černá magie…) a malých mechanických stroječků, které nemají žádný další účel, než že se prostě pohybují. Některé byly fakt zapeklité, hodně mě pobavilo zapojení ozubených kol přes redukce tak, že první kolo se otočí jednou za sekundu a poslední jednou za 13,7 miliardy let - stáří vesmíru v praxi :) Pak ještě fotky ledovců z Himalájí, srovnání vždy před sto a více lety a z poslední doby jako demonstrace ubývání ledovců - no, občas skutečně ustupují. Ale fotky moc pěkné, a jedno panorama Himalájí, skoro jako od Marolda.

Bohužel, foťák zůstal na hostelu a telefon zhynul hned na začátku dne, takže fotky žádné. Což je škoda, ty strojky a kampus MIT by stály za připomínku. Poučení pro příště.

Po pozdním obědě v centru jsem ještě zašel na prohlídku Old State House, zdarma a historie, to je dobrá kombinace. Natrefil jsem na protivnou průvodkyni a nějaký školní výlet, který probíhal místnostmi a lovil jakési bobříky podle informací na cedulkách. Expozice v podstatě jen k revoluci a odtržení od Británie, válka samotná se moc nezaznamenala, jen až následný Washingtonův příjezd do Bostonu už ve funkci prezidenta.

Pod Old State House je zastávka metra, mimochodem, a ten barák se děsně třese. Bostoňané do přízemí radnice šoupli měřák vibrací, aby každý viděl jak moc se ten domeček klepe, a cedulkou s textem na téma “přežilo to zemětřesení, přežije i metro.” Úžasný město.

Večer už jsem jenom pečlivě zabalil, ač vlastně nic moc nekupuju, tak se kufr nadouvá a nadouvá, takže jsem tentokrát chtěl být obzvláště pečlivý a zjistit, proč to tak je. Na nic jsem nepřišel, ale aspoň jsem složil to před časem vyprané prádlo o/

Akvarium a procházka Bostonem

Jako již tradičně, přímořské město má svůj přístav, nábřeží a na nábřeží mola a akvárium. Ovšem New England Aquarium v Bostonu má mít obrovskou famílii tučňáků, a největší bazén, ve kterém si můžete sáhnout na žraloka, ve Státech. To je ovšem výzva. Je to pár zastávek metrem, já to ale vzal zkratkou přes centrum na nábřeží a podél moře až ke starému přístavu a akváriu. Pěkná procházka kolem věžáků přes park až k místu, kde kdysi stávalo hlavní molo přístavu, dlouhé něco málo přes míli a kde je dneska budova akvária.

Už před vstupem mají na ukázku bazén tuleni, jedna ze dvou rodin, které tu mají, jeden se prohání bazénem tam a zpět, zatímco ostatní chrápou, jeden dokonce pod vodou :) Na druhé straně je výloha giftshopu, zaplněná plyšovými tučňáky - bude to boj…

Tučňáci NEJSOU!!! Zlá kletba mě postihla (vím moc dobře, kdo ji seslal!) a probíhá rekonstrukce v akváriu, téměř všichni tučňáci jsou odstěhovaní do pryč a zůstali jen trpasličí. Už jsem zapomněl správný název, dospěláci dorůstají výšky asi třiceti centimetrů a měli výběh v zadní části akvária. Teda výběh… Takový normální obývák, s vanou, ve které se cachtali. Ale byli loštomiloušký :)

Uprostřed akvária je nádrž, překvapivě nad úrovní hladiny moře kolem, okolo vede spirálovitě rampa, po které se do nádrže čučí. Rekonstruují bazén pod nádrží, kde měli bejvák tučňáci, teď tam zůstaly jen velké želvy a pár rejnoků. Přišel jsem akorát na krmení želv, rybky, salát a podrbat na krunýři. V zadním traktu je druhá famílie tuleňů, blbnuli v bazéně, někdo se slunil, někdo si pucoval kožich po svačině, dva hráli na babu, prostě pohoda a klídek.

Odpoledne proběhlo velice nenáročně. Únava je zlá, takže jsem se stavil pro nějaký ten cukr a sednul k místnímu počítači v hostelu, abych si jednak zazálohoval fotky z karty na disk, a druhak abych je nějak přebral a rozházel trošku do alb. Příště si musím vzít noťas s sebou, třebas maličký, ale něco s diskem, klávesnicí a USB portem. iPad je fajn, lehký a na web supr, bez hledání spojů a map na něm bych ještě asi bloudil na letišti v Londýně, ale to je bohužel všechno, co se s ním dá dělat. Poučení pro příště.

Večer ještě stihneme na hostelu pár her kulečníku, já zvládnu i kibicovat jednu partii šachů, a ve dvě ráno zalehnu jako by nic, přesně podle plánu “v devět jdu spát.”

Fotky zde

Harvard University a procházka městem

V devět ráno je sraz v hale, čeká nás tour po Harvardu. Jak se ale ukáže v 09:05, průvodcem na cestu si budeme sami, žádný dobrovolník, který by nás do Harvardu zavedl. Nic proti tomu, jen by neuškodilo dát to vědět předem, mohli jsme se aspoň podívat na cestu a nemuselo se to řešit na stojáka u recepce nad černobílou mapou. Pak jsme kvůli tomu bloudili chvíli po kampusu a do infocentra jsme došli jen pár minut před začátkem tour. Za pultíkem stála slečna a mladík, který svým ulíznutým vzhledem už od začátku vypadal jako slizoun, a taky tak i mluvil. Naštěstí to nebyl náš průvodce.

Tím byl student Harvardu jménem Zack, docela sympaťák, trošku zrychlený, v zeleném Harvardím svetru. Prošli jsme kampus univerzity, kolem kolejí, knihoven (těch mají snad 20) sochy Johna Harvarda, který si důstojně sedí na podstavci a má od turistů vyleštěné špičky, science centra, které sem naprosto nezapadá - mezi staré cihlové budovy prsknou beton a sklo, jak pěst na oko - a dalších místních budov. Celkem asi deset zastávek, Zack zvládá jak historii Harvardu a budov kolem nás, tak i odpovědi na otázky turistů, nejen k univerzitě, ale i k příjmačkám, zřejmě někteří rodiče sondují :) Celkem vzato základní prohlídka vnitřního kampusu univerzity, která je samozřejmě roztahaná po celém blízkém i vzdáleném okolí.

Po prohlídce si ještě obejdu několik dalších míst - Harvard School of Law i ekonomka mají moc pěkné budovy, všechno je to mezi stromy a parky, nakouknu i na Harvard Square, kde proběhne oběd, ale zrovna náměstí je trochu zklamání - má tu být živo a rušno, má se preludovat na ulicích a v podnicích kolem, ale je sobota brzy po poledni a tady chcíp pes. Takže místní lokály opustím po obědě, stavím se v hostelu a odpoledne se projdu na druhou stranu města. Hostel je tak nějak uprostřed města, pár bloků odsud je stará část i finanční centrum, na druhou stranu podél Boylston Street vede promenáda kolem Boston Common a Public Garden, kolem veřejné knihovny a moderních věžáků. Hospůdky, obchody, za knihovnou mezi věžáky začíná obchodní centrum, do kterého spadá i Prudential Tower, za ní je pak Convention Centrum, kde probíhá College Fest (to vysvětluje ty davy hipsterů v krámech, člověk si chce koupit sváču a přes jejich brýle není k hnutí :)

Zpátky jsem to vzal z druhé strany věžáků a vskutku, zem se houpala až to hezký nebylo - subway :) Metro je tu trošku zvláštní. Několik linek, jeden směr se označuje jako Inbound a druhý Outbound (zatím si nejsem moc jistý, podle čeho to tak je ;) Dost často má každý směr vlastní vchod, jsou v různých úrovních a dokonce i směrech, křížení linek tak může připomínat bludiště pro krysy. Když se ve stanici sejdou tři linky, tak můžete mít klidně šest tunelů ve čtyřech úrovních a pěti směrech. Umění výrazného značení tu ještě moc nezvládli, takže se v tom jen tak někdo nevyzná. Do toho mají linky v outbound směru víc konců než jeden, poznáte to podle nápisu vpředu na vlaku. Na Green Line navíc jezdí ne vlaky, ale postarší tramvaje, jak tomu říkáme my. V tunelech je hic a stojatý vzduch rozhání často kancelářské ventilátory na chodbách, a obecně jsou přístupové chodby k nástupištím dost tmavé a špinavé, nástupiště jsou pak docela čistá. Naštěstí všude visí mapy metra, to je strašně užitečná věc, ještě že tak, takže víte, kam dojedete. Ale najít přestupní schodiště… Jo, a Silver Line jezdí po ulicích a jsou to autobusy, ale říkají jim metro…

Takže cestující v Praze nechť každé ráno pokleknou a děkují za relativně nádherné metro a neskuhrají - může být kurevsky hůř ;) Čímž samozřejmě nehodnotím finanční správu DPP, kdyby se nerozkradly miliardy, mohly se vlaky pozlatit, mluvím jen o přepravních podmínkách obecně.

A to se mi na Bostonu líbí, moc si tu s ničím nelámou hlavu. Střecha radnice je ze zlata, jednu linku metra odjezdí autobusy, ale když se divím, koukají na mě jak na blázna. Tržnici postavil místní bohatý občan a řekl městu, že tu budovu věnuje - Bostoňané musí hlasovat, 630 je proti přijetí daru, 637 je pro :) Socha Johna Harvarda? Na podstavci je nápis - John Harvard, zakladatel, 1638. Za prvé Harvard univerzitu nezaložil, jen jí dva roky po jejím vzniku odkázal 320 knih a nějaké to jmění, takže z vděčnosti ji po něm pojmenovali. Za druhé univerzita byla založena v roce 1636. Za třetí, všechny svazky krom jediného, které univerzitě věnoval, shořely při požáru - včetně všech jeho známých podobizen, takže nikdo neví, jak vypadal, a předlohou pro sochu byl synovec jednoho z pozdějších děkanů. Třetí nejfotografovanější socha v USA (kvízová otázka, první dvě místa patří kterým sochám? :) A tak je to tu se vším, moc si hlavu nelámou. Je tu fajn :)

Jo, a v Public Garden je i socha nejznámější celebrity Bostonu - kachna s kachňaty :) Oblíbená dětská knížka Make Way for Ducklings, o kachně, která vychovává kachňata v rybníku v Public Garden v Bostonu, je tu tak oblíbená, že kachní rodinka tu má i sochu (repliku dostala Raiza Gorbačevová ;) a každý rok na jaře jde městem průvod dětí a rodičů, převlečených za kachňata. Tož tak :)

Fotky zde

Toulky po Bostonu

Já věděl, že to mám zapsat hned v sobotu… Je neděle večer a kdepak jsem byl v pátek dopoledne si ne a ne vzpomenout. Kde jsem byl odpoledne, to vím, to je jednoduchý. Ale po chvíli hledání ve fotkách a paměti už se to vrací :)

Dopoledne vyplníme návštěvou nejstaršího sportovního stadionu, na kterém se ve Státech hraje některá z velkých sportovních lig (NHL, NFL, NBL a MLB) a stadionu zasvěcenému vůbec nejlepšímu sportu, baseballu - legendární Fenway Park, domov bostonských Red Sox. Hodinová tour po zákulisí stadionu s výkladem, historií a zajímavostmi, včetně notné dávky pověrčivosti a pověr vůbec. Tour začíná v jedenáct, mám trošku problém stadion najít :) Můj orientační smysl asi prodělává těžkou pubertu, poslední dobou mě neomylně posílá na druhou stranu než by bylo třeba.

Že jsem se nehnal na desátou ranní, kdy je první tour, se ukáže jako prozíravé rozhodnutí, prý byla šíleně nacpaná (120 lidí? Fuj…) Nás je asi třicet, většina jsou samozřejmě fanoušci Red Sox, včetně asi už klasických “dětí, které klubu fandí odmala a vědí tak úplně všechno, i kdo seděl na kterém místě lavičky v roce 1935, pátého března” které bych, kdyby byla jen chvilka příležitosti, někde v koutě utloukl, až takoví to jsou sympaťáci - neruší výklad, nemachrují, neví všechno líp, člověk je nemůže mít nerad… Takže to trochu kazilo dojem z jinak pěkné prohlídky. Průvodkyně s pohůnkem nás protáhli přes hlediště (koukali na mě jak na vraha, když jsem odmítnul fotku s hřištěm :) zákulisní chodby, lóže, Green Monster s nejlepšími sedačkami v MLB (každoroční losování o místa) až do síně slávy, doprovázelo nás celou dobu vyprávění o historii Red Sox a jejich úspěších (a těch nebylo, objektivně vzato, zase tolik ;) a proklínání Yankees. Upřímně řečeno, kdybych tiše špitnul, že snad náhodou fandím Yankees, asi by mě ubili, připadal jsem si jako na Letný s červenou a bílou na klopě :)

Pro neznalé - Red Sox vyhráli pět ligových titulů během první dekády ligy, včetně prvního v roce 1912, a i díky tomu jsou dodnes považováni za jednu z “dynastií” baseballu. To za ně ještě hrál jistý Babe Ruth, ovšem toho v roce 1919 prodal vlastník Red Sox (legenda praví, že potřeboval peníze na financování muzikálu na Broadway, fakt ale je, že Babe chtěl dvojnásobný plat a s vlastníkem se neměli moc rádi…) Cena byla krásných a kulatých 100 000 tehdejších dolarů, na dřevo. Šílená suma na tu dobu. A Babe Ruth, postava, která změnila baseball jako takový, se stěhoval do nového klubu - New York Yankees :) Od té doby na Red Sox padla doba temna, označovaná jako “Curse of the Bambino” - celých 86 let nevyhráli Red Sox ligu, i když několikrát byli už na dosah, zatímco Babe Ruth se stal legendou a NY Yankees nejúspěšnějším klubem ligy a největším byznysem v dějinách sportu vůbec. Takže pravověrní fanoušci Red Sox si při vyslovení jména Frazee, tehdejšího majitele klubu, odplivnou a zahrozí pěstí, a rivalita mezi Red Sox a Yankees je prý ta největší mezi sportovními kluby kdekoliv na světě. Pražská Sparta i se Slávií se můžou jít klouzat :)

Jak říkám, je to tu samej fanatik ;) Ale stadion mají suprovej, historický exponát sám o sobě. Prý nemůžou pořádně nic přistavět nebo přestavět, museli by totiž v tu chvíli zbourat zbytek stadionu a postavit ho znovu, protože by nevyhovoval novým předpisům. Ale dokud stojí…

Po obědě u Číňana v centru si jedu, čtvrtý den po příjezdu, vyzvednout CityPass - zatím nebyl vůbec zapotřebí. První návštěva bude v Museum of Science, kousek za Charles River. Ovšem za hodinu a půl mám muzeum vyřízené, zaměřeno hodně na rodiče a děti, i když dvě věci byly supr. Za prvé, expozice o matematice. Zatím jinde jsem ji nepotkal, praktické ukázky různých vět, axiomů a principů z matematiky, Keplerovy věty nebo Pascalův trojúhelník, moc pěkně uděláno, mají bod. Za druhé, různé mechanické strojky, takové ty ptákoviny, kde obíhá strojkem několik kuliček, vozí se nahoru a padají přes zvonky, páčky, přepravníky a podobné nesmysly, celé to hraje a vydává nějaké zvuky. Mají jich tu pěknou sbírku, jeden strojek je vysoký na dvě patra :)

Metrem rychle na druhý konec metra, další vstupenka v CityPassu je Skydeck - 52. patro Prudential Tower, nejvyšší místo, odkud lze přehlédnout Boston, a navíc se dá obejít kolem dokola, takže celých 360 stupňů. Ze zastávky Back Bay samozřejmě vyrazím špatným směrem, krucinál, je to nejvyšší věž ve městě, tak proč není vidět?? Od zastávky se k věži má jít přes nákupní centrum, podle mapy je to ale pěkný kus cesty, minimálně čtvrt hodiny. No, a celou dobu se jde nákupním centrem. Po schodech nahoru, po schodech dolů, samý kámen, chrom a sklo, parfémy a luxusní róby, a ty značky, jedna slavnější (a dražší) než druhá. Do toho ústí vchody Hiltonu a Marriotu, takže zlata neubývá, přibývá lokajů a koberců. Přes ulice se jde po mostě ze skla, aby ani na chviličku člověk nemusel mezi lid, a tím se proplétá happz v sandálích, kraťasech a sepraném triku a těžko by si tu mohl koupit za rozumnou cenu hrnek čaje (obchod s kávou a čajem tu samozřejmě je, ale ty ceny a nabídka jsou poněkud jinde :)

Na vyhlídku vysvištím výtahem, který se dost divně třese, už se těším na zpáteční cestu. Vyzvednu audio guide, který je trošku delší, ale zase je fajn vědět, na co koukám - i když většinou se v centru v pohodě orientuju, na jihu města je to horší. Výhled výborný, jen právě z jihu a jihozápadu fotky prakticky nevyšly, sluníčko je šmejd. Ale na všechny koukáme svrchu :) Jen ten neodbytný dojem - a mám pocit, že nejen můj! - že se ta věž občas lehce zhoupne… Červené domečky, finanční centrum a tam se mezi věžáky proplétají historické zachované budovy, řeka, která si městem jen tak v klidu teče a místní si k ní přihodili park, protože to tak prostě má být, holt musím uznat, že Boston vypadá krásně, z ulice i z vršku mrakodrapu. A s mentalitou místních obyvatel - bude o ní ještě určitě řeč, taková mozaika střípků, které skládají obrázek toho, jak místní uvažují - by to vůbec nemuselo být špatné město pro život.

Večer se jde brzo spát, v sobotu v devět ráno musím být čilý jako rybka, nebo aspoň natolik, abych trefil do haly hostelu (přízemí, nedá se minout, takže aspoň hodinu na probrání se).

Fotky zde

Freedom Trail

Kdybych si tak já vzpomenul, kde jsem byl a co jsem tam dělal… Aha. Ráno jsem se nějak zapomenul a než jsem se vypravil na cesty, tak bylo deset. Pak samozřejmě zaúřadoval můj orientační smysl, takže začátek Freedom Trailu u Park Station, který prostě NEJDE minout, jsem hledal další půlhodinu, takže jsem jen tak tak stihnul tour s průvodcem od jedenácti. To jsem mohl spát do deseti a vyšlo by to nastejno…

Průvodkyně byla velká černoška, srandičky, drby, hrála postavu hospodské z přístavní krčmy a protáhla nás Freedom Trailem k trhu, to jest někam na půl cesty, za dvě hodiny. Vtipné, poučné, až mě moje mezery ve vzdělání vyděsily a odpoledne u oběda jsem dočítal a doháněl, co jsem nedohnal při minulém doučování :)

Boston Common - nejstarší park v blízkém i dalekém okolí, nikdy se tu nestavělo, bývala tu obecní pastvina, z jedné strany bažina, z druhé město, na třetí Beacon Hill se smetánkou. Dneska je to park, kde na trávě polehává nemalý počet bezdomovců, s jezírkem pro žáby, hlubokým pár palců. A je tu rušno, na klidný odpočinek to tu nevypadá. Na okraji parku, na svahu Beacon Hillu, stojí aktuální radnice, Massachusetts State House. Krásná, cihlová, se zlatou kupolí vypadá trošku jak z Cařihradu, a po stranách má přistavěná dvě bílá křídla, která ten vzhled trošku kazí. No jdeme dál.

Všechny ty budovy jsou docela malé, mezi masivními domy z kamene, které tu stojí na ulici, se tyhle cihlové památky hodně ztrácí a nevědět o nich, tak si člověk možná ani nevšimne. A na označení “památka” tu mají nárok, přeci jen tohle město už něco pamatuje, založeno někdy kolem roku 1630, ty historicky významnější budovy nejsou o moc mladší, a po odtržení od Británie asi postupně zachovali co se dalo.

Na rohu parku pak stojí další zastávka FT, Park Street Church, moc pěkný malý kostelík, za kterým je hřbitov, kde pohřbili několikero hrdinů Revoluce, a průvodkyně nás svým hromovým hlasem seznámí asi s desítkou hrobů. Odsud se jde ke King’s Chapel a tamnímu hřbitovu, pak k Old South Meeting House, kde se odehrálo shromáždění před vyložením čaje - teď je to uprostřed města, ale tehdy byl přístav a moře podstatně blíž, valná část Downtownu a finanční čtvrti vznikla zásypem - a kolem Old State House a místa Bostonského masakru projdeme někam mezi sklo a kámen mrakodrapů a skončíme u Faneuin Hall, nejstarší dosud fungující tržnice - prý v sedmnáctém století otevřeli a pořád jedou dál, od úsvitu do soumraku každý den. Tržnice sama je z místa, kde stojíme, pěkně vidět, malá budova, tři patra, na korouhvičce kobylka. Až odpoledne se ukáže, že za ní jsou stovky metrů dalších budov trhu a nákupní šílenství.

Končíme v jednu hodinu, průvodkyně prý bere odsud další skupinu na druhou část FT (jak jsem psal, mají rozděleno na dvě části) ale já se vrátím do hostelu. Historické centrum Bostonu je docela malé, přejít se dá uličkami za několik málo desítek minut, a hostel je pěkně po ruce, takže si dám u Japonce cestou oběd. Chtěl bych se totiž ve tři hodiny svézt s průvodcem a skupinkou z hostelu na ochutnávku do pivovarny ve starém přístavu. Jenže na tu nedojde, jednak je nás jako psů, chlast zadarmo zřejmě láká víc než by se zdálo, a já masovky nerad, druhak je jako dobrovolný průvodce na akci nějaký Mike, děsně protivný a uřvaný Američan, takže to fakt ne… To radši po vlastní ose a jindy.

S foťákem jsem se sebral a šel na druhou stranu, do města, znovu projít Freedom Trail - celu dobu totiž průvodkyně vyprávěla a nebylo tak snadné nafotit, co by bylo záhodno. S tím jsem ovšem počítal, dopoledne jsem si cestou vytipoval co a kde a jak, takže teď to bude odsejpat. Jde to rychle, projdu si celou trasu až k tržnici, před ní je takový plácek s lavičkami a prázdným prostorem a sousoším, teď odpoledne se tam usadila partička černochů s reprákem a tancují. Ne že bych těm moderním skopičinám nějak rozuměl nebo snad měl něco nakoukáno, ale IMHO jim to docela šlo. Nejvíc ale zabodovali s číslem, kdy jeden z nich přeskočil tří dívčiny, vybrané z obecenstva - měli to nacvičené včetně přípravy, s komentářem a bylo to hodně vtipné. Dělali si legraci z rasismu a stereotypů okolo (“you are about to see a black guy, running, with no police behind him!”), ze sebe, z Obamy (“Obama wants a change but we need dolars!”) i z Japonců v publiku a jejich umění fotografovat cokoliv a kdykoliv. Nakonec přeskočil čtyři, jeden z roztleskávajících kolegů na poslední chvíli přiskočil k holčinám. Pouliční zábava jak má být, co vybrali si rozhodně zasloužili.

Starou tržnici jsem si prohlédl důkladně, novější budovy jsem chtěl obejít velkým obloukem, jenže v jedné z nich je holt místo, kam jsem se chtěl podívat. Původní kulisy baru Cheers! a v nich bar :) No, což o to, kulisy byly, bar jsem okouknul, ale narváno až po strop, ceny nelidové, takže panáka s Normem jsem si nedal a poučení o stádu bizonů jsem si musel přeříkat holt sám :) Ovšem za trhem je klid, doprava je tu svedená do tunelu, park podél pobřeží, v barech u bývalých mol to žije, já se obloukem kolem staré budovy celnice (to je ta krásná, vysoká, bílá budova se zeleným zdobením, co je na všech fotkách Bostonu :) vrátil ušamtanej na hostel a dal si konečně večeři - plastické kuřecí nugety z McDonaldu v China Townu, protože to jsem neodolal. Vypadá to jako McDonald, ale pořád něco podvědomí našeptává, že je tu něco jinak. Možná to jsou ti draci nade dveřmi, nebo ty čínské nápisy, červená a zlatá, vlajky, připadal jsem si jak na chodníku u Zakázaného města. Kdyby za kasou stál Konfucius, nepřekvapilo by mě to. Holt je třeba vyjít zákazníkovi vstříc, proto je obsluha výhradně čínská a šprechtí rozsypaným čajem jedna báseň.

Fotky zde

USS Constitution

Krušná jsou rána opilcova… To se mě ovšem netýká, anžto nejsem opilec a místní pivo bylo spíš voda než co jiného, už jsem zvědav na ochutnávku v místní pivovarně v týdnu (“American beer is like making love in canoe. Why? …”) a navíc jsem jich měl ohavně málo, tak. Ovšem kolega na horní posteli palandy skučí zaslouženě :) Ale je to Brit, takže snad věděl, do čeho jde.

Na úvod budiž řečeno, že v Bostonu jednou z must-see “atrakcí” je Freedom Trail. Je to stezka městem, vyznačená červenou dlažbou v chodnících a ulicích, která turistu provede přes centrum a historické části města, přičemž projde kolem památek a míst, spojených s historií města a s počátky USA. Dá se najmout průvodce, ti oficiální dělí tour na dvě části, první končí u Faneuil Hall, druhá tu navazuje, a doprovodí cestu po trailu i menším hereckým vyprávěním. Na samotný trail půjdu až zítra, dnes dopoledne vyrazím za Charles River do Charlestownu, kde Freedom trail končí u Bunker Hillu, ale na ten dojde někdy příště, mě jde v tuhle chvíli hlavně o starý Bostonský přístav, jeden z nejstarších zachovaných ve Státech. Kotví si tu USS Constitution, nejstarší dosud sloužící válečná loď světa - třístěžňová, dřevěná fregata, spuštěná na vodu v roce 1797, se vší tou tradicí anglosaského námořnictva. Spadá do US Navy, má pravidelnou posádku, je stále v činné službě a kompletně k prohlídce.

Samozřejmě je podmínkou prohlídka jako na letišti, jdete přeci jen na válečnou loď… Na palubě námořníci v bohužel moderních maskáčích, ale na plavby vyráží v uniformách tradičního vzhledu, byť z novějších materiálů. Nemůžete si courat po palubách jen tak, vždycky musí být se skupinou průvodce, ale jinak je loď přístupná prakticky celá, tedy kromě lanoví a malého koutku na druhé palubě, kde stojí dělo pro slavnostní salvy. Takže jsem se nijak nezdráhal a prolezl co se dalo - většinou nemá člověk příležitost prohlédnout si aktivní válečnou loď, starou 200 let, která je v perfektním stavu. Na druhé palubě jsme dostali výklad, trošku námořnicky přehnaný, o dělech a jejich přesnosti, ale my, čtenáři O’Briana, víme svoje.

Zábava na tři hodiny, musel jsem vypadat jako agent KGB, který prolezl každý centimetr lodi. Rozhodně jsem ale pořád nepochopil, jak ta loď vlastně pluje, v tom šílenství a změti lan se nemůže nikdo příčetný vyznat… Ale zřejmě to jaksi funguje, asi kouzla a čáry.

Vedle v doku stoji USS Cassin Young, torpédoborec třídy Fletcher z druhé světové - v porovnání s Hornetem je to jen takové štěňátko, plechovka maličká. Bohužel je teď v suchém doku - takže je báječně vidět celý trup! - a probíhají nějaké úpravy, a prohlídky pro veřejnost tak budou dostupné až příští rok. Špatné načasování, no.

Do kopce vpřed, když už jsem tu, je třeba zdolat Bunker Hill. Ovšem bez foťáku, jehož baterka padla při focení torpédoborce. Ale to nevadí, stejně se sem ještě vrátím, až bude prohlídka Freedom Trailu - zastavuje se totiž u památníku Bunker Hillu a končí dole pod kopcem v přístavu u Constitution. Je krásné počasí, monument je přístupný, ale nahoru nepolezu bez foťáku, to by bylo zbytečné plýtvání silami, navíc mými, což je ta horší varianta. Takže příště.

Pozdní oběd si vyzvednu u bůhvíkoho na rohu Stuart Street, dvacet metrů od hostelu, a ukáže se, že kuřecí kebab je epesní a ta rýže k němu ještě lepší. Jako dočasná náhrada za hovězí na houbách to vůbec není špatný :) Využil jsem toho, že místní pračky a sušičky fungují a žerou i platební karty, kdo má shánět čtvrťáky, a mám zas co na sebe. Večer byla free večeře, pizza pro všechny. Abych teda neurazil, ale přes dva kousky jsem se nedostal. Na noc je tu naplánovaný pub crawl, putovní chlastačka po okolních barech, původně jsem chtěl jít, ale nakonec jsem se trhnul na třetím rohu a šel dohnat skluz v zápisech. Nějak mi došlo, že bych přišel až někdy v noci a už u večeře jsem prý vypadal unaveně… Což o to, nehádal jsem se.

Fotky zde

Příjezd do Bostonu a Tea Party

Začnu vlastně ještě pondělkem, večer na Union Station naskočím do vlaku na Boston. Odjezd na minutu přesně, v posledním “tichém” vagonku si zaberu celou sedačku (bude se hodit) - k dispozici zásuvky, wifi, jídelní vůz, stoleček jako v letadla, paráda. Jen ze sedačky přede mnou zkouší nějaká dívčina dost hlasitě telefonovat, ale pokaždé ji zpraží sousedka, takže nakonec uražená odchází do jiného vagonu a máme klid.

Ještě, že je tma a není vidět ven, mám dojem, že jedeme nějak rychle, příjezd do Bostonu má být v 07:44. Začíná pršet, z oken není vidět vůbec nic, jen pár zastávek a až po několika hodinách průjezd městem Philadelpha, ale ten zas stál za to. Rozsvícené mrakodrapy, déšť, scéna jak ze Sin City. Na žádném nástupišti samozřejmě není stánek s pivem a párky v rohlíku :) Cestu jsem nakonec proklimbal, smotaný do klubíčka přes dvě sedačky, až ráno před Bostonem se začal vlak pomalu plnit, takže jsem se musel uskrovnit. Ale i v plně obsazeném vagoně bylo ticho jak v hrobě, nějak tu mají k těm zákazům respekt…

Klasický happz na cestách, zastavili jsme v nějaké stanici jménem Back Bay, to je švanda, tady se to jmenuje úplně stejně jako zastávka, kde mám vystoupit. Kolik asi je? 07:45? To už si asi moc nepospím, za chvíli tam určitě už budem… Kurva!!! Vlak se rozjel ve chvíli, kdy jsem z něj vypadnul já i kufr, batoh už jsem tahal za jízdy :) Naštěstí pak staví v South Station, což je kousek od Back Bay a jen o pár bloků dál od hostelu než Back Bay. Ta je jednu zastávku metrem (o něm bude samostatný odstavec, supr věc, tohle místní metro) a dva bloky na Stuart Street.

Stará zástavba a přestavěný vnitřek, samé sklo, kov a prostor, no nejnovější přírůstek do rodiny Hostelling International. Check=in je klasicky až odpoledne, takže kufr i s báglem dám do úschovy a jdu někam sehnat snídani. Hostel je na rohu China townu, prakticky ve středu města, všude je to pár bloků, neměl by být problém tu něco sehnat. Kolem deváté se zázračně vyprazdňují ulice, místo kafe - protože jsem totálně zanedbal pitný režim, tak proč ještě dolívat kofein - čokoláda (chacha :) a vajíčka a tousty a klobáska a spokojenost, o trochu lepší než před hodinou. Vyzvednu si ještě v hostelu mapu a zkusím průzkum okolí.

Směrem k vodě je to nejblíž asi k South Station, a pak podél kanálu Fort Point na sever k přístavu. Jenže tam nedojdu, cestou jsem u mostu potkal muzeum Boston Tea Party a zaplul jsem tam. Je to sice zábava ne úplně levná, když to člověk porovná s návštěvou jiných muzeí doposud, ale k prohlídce jsou dvě zachované nákladní lodě, ze kterých se čaj v přístavu vyházel, muzeum i s historií války za nezávislost, a celé to uvádí a první hodinu provází v podstatě herecké představení místních zaměstnanců v dobových kostýmech. A zapojí i návštěvníka, takže jsem měl možnost na shromáždění občanů promluvit proti králi. Loyalista ze mě teda nebude… Giftshop je asi nejšílenější, co jsem tu zatím viděl, s tématem Boston Tea Party mají snad všechno, co si člověk dokáže představit, včetně luceren a třímetrového modelu lodě Beaver. Nekoupil jsem.

Návštěva opět přispěla ke vzdělání, nikdy jsem neměl extra velký přehled o tomhle období historie USA, hodně všeobecný, ale člověk si ledascos zapamatuje, když mu to vypráví sám Samuel Adams. Ale stejně jsem pak odpoledne v hostelu ještě brouzdal wikipedií a doplňoval si vzdělání - velká většina místních pamětihodností je právě spojená s odtržením kolonií od Británie, tak ať aspoň tuším, co a jak.

Check-in, nějak nacpat věci do skříňky, konečně sprcha a místo, aby šel blbec spát, když se nechal v noci každou hodinu budit zastávkama, tak jde na bowling. Hostel má každý den dvě až tři akce, klasicky dobrovolná účast, v úterý dopoledne byl China Town Tour a na večer bowling. Pouze pro starší 21 let, na to jsou tu přísní úplně všude, a nakonec se ukázalo, jak tragicky na tom s bowlingem svět je. Americká průvodkyně uhrála svých 30 bodů a byla ráda, a první hru jsem vyhrál já (až tak zle na tom jsou…) a druhou kolega Japonec, který koulel trošku jako samuraj. Pak ještě pár piv cestou do hostelu a ve dvě jsem usnul ani nevím jak… Soušlajzing, maj frends, soušlajzing.

Fotky zde

Pentagon a Arlington

Poslední dva dny v DC, ačkoliv to pondělí se ještě docela protáhne. Na neděli mám v plánu ještě dohnat resty, hlavně za mostem přes Potomac - hřbitov v Arlingtonu, Pentagon a tamní památník a ještě, když bude čas, sídlo temných sil v Langley.

Není kam chvátat, metrem je to k Pentagonu jen pár zastávek. Bohužel je pak potřeba obejít dvě strany toho pětiúhelníku, na sluníčku, přes parkoviště a pod dozorem ozbrojených složek. Zákaz focení a snad i koukání směrem k budově, fotit se smí jen v prostoru památníku k 9/11. A to ještě asi jen směrem od budovy, památník je roztažený na větší ploše a těsně přiléhá k plotu Pentagonu. Tvoří ho vlastně menší parčík, se stromy, vodou a lavičkami, a snad všechno tady má něco symbolizovat (na symboly schované v čemkoliv jsou tady machři…) Takže na každé lavičce je jméno některé oběti, lavičky jsou obrácené buď k Pentagonu, nebo od něj, to podle toho jestli oběť byla na palubě letadla či ne, pak jsou jména rozložená v parku podle toho, kde kdo seděl, okolo podezdívky je pás s letopočty, to prý jsou roky narození obětí, no až trochu moc mi to přišlo. Ale jako památník je to místo zajímavé, jiné pojednání než socha a cedule “Vzpomínáme…” Pěkně provedené a zpracované, nad hlavou pořád burácí startující letadla z Reaganova letiště kousek odsud.

Na národní hřbitov v Arlingtonu je to vzdušnou čarou jen kousek, ostatně přes silnici jsou vidět náhrobní kameny. Jenže odsud se jinak než metrem, které nás přivezlo, dostat asi nedá, všude zátarasy a hlídací budníky. Cestou na metro jsem úmyslně nezahnul na cestičku po chodníku, který obchází parkoviště u Pentagonu, ale vzal to přímo přes něj. Neoploceno, cedule malinká, co mi můžou, prostě Čech na výletě :) Daleko jsem nedošel… Tedy nezpozorován a bez reakce. Vyrazil za mnou příslušník, z uctivé vzdálenosti (asi aby ho netrefil vlastní odstřelovač :) mi domluvil, vysvětlil cestu, ať už to víckrát nedělám. Slibuju. U nás by asi ještě byla hlídka na cestě a na D1 by chudáci viseli někde v zácpě…

Jedna zastávka zpátky, na povrch a hned do aleje ke hřbitovu. Obrovská plocha, kterou vlastně nejde přehlédnout naráz, díky alejím a terénu, posetá hroby… U válečného hřbitova těžko čekat jiný obrázek, že. Návštěva rozhodně přispěla k obohacení mých znalostí o Americké občanské válce, hřbitov je totiž na půdě, která patřila rodině Roberta E. Lee, velitele jižanských vojsk, v té době byl hřbitov také založen, takže historii války a téhle rodiny obzvlášť je tu věnovaná expozice v Arlington Ouse, domku na kopci uprostřed hřbitova. Je odsud nádherný rozhled na město, respektive na jeho monumentální část, na druhou stranu směrem k civilním čtvrtím, dál do Virginie, už je to horší.

Arlington House je bohužel právě v rekonstrukci, takže zbyl jen výklad průvodkyně a cedulky s texty na stěnách pokojů a chodeb úplně vybydleného domu. Cestou od vchodu se jde (nebo jede, jezdí tu vláčky s turisty…) kolem - tedy hlavně, “obyčejných” jsou tu řady a řady - hrobů rodiny Kennedyů, kde se samozřejmě tvoří téměř fronty na fotku. Jednoduché náhrobky, žádná velká výzdoba. Já si vyfotil jen tak letmo pár pohledů na hřbitov jako takový, který má rozhodně osobitou atmosféru, ale že bych se musel doma kochat fotkou hrobu Kennedyho, to spíš ne.

Stihnul jsem dorazit včas i na střídání stráží u hrobu neznámého vojína - těch tu ostatně mají víc než jen jeden, na každou americkou válku jeden hrob a ještě jeden “všeobecný” kde se právě drží čestná stráž. Chápu pozadí a chápu i to, že tyhle rituály časem vzniknou ledaskde, ale stejně jako mě nijak zvlášť neoslovilo střídání stráží na Pražském hradě, tak i tohle mě nějak nebralo. Ale já holt nejsem patriot :)

Každopádně hřbitov má svojí atmosféru, jako průvodce a dokument historie je k nezaplacení a strávil jsem tu několik hodin lezením z kopečka do kopečka - posedáváním na lavičkách. V SF jsem v knihovně hostelu zabavil jednu knížku, tak pilně čtu. Samozřejmě výměna knížek tam byla výslovně doporučena ;)

Večer jsem to zabalil poněkud dříve, v pondělí se totiž musím odhlásit z hostelu, vlak mi jede ale až v deset večer, takže musím nějak přeskládat věci v kufru tak, aby se v suterénu vešel do skříňky, která je docela těsná. A až tento večer mě napadlo, že hned jak jsem se vrátil z Jasperu a usušil jsem stan a spacák, měl jsem je s karimatkou a pohorkama poslat z Kanady poštou zpátky do Čech. Uvolnilo by se místo, po Státech je potřebovat nebudu určitě, a do kufru bych mohl nacpat mnohem víc kontrabandu, drog a zlata. Po druhé prohlídce kufru na letišti před odletem do DC už kufru dochází síly - vybalili určitě dobře, zabalili tak na trojku: všechno se vešlo, ale zip teda úpí a kovové výstuhy v jednom rohu už projely látkou. No nic, teď už je to jen pár týdnů, to už nemá cenu, to už doklepeme společně. Aspoň ten balík Česká pošta neztratí. Ale poučení do budoucna.

Pondělí bylo krátké, tak než psát odstaveček do samostatného příspěvku, prsknu ho k neděli :) Po snídani jsem se až do odpoledne toulal po budovách knihovny Kongresu a Nejvyššího soudu. Stojí vedle sebe, do druhé už jsme nakoukli s průvodcem při tour po Kapitolu, ale teď byl klid i na prohlídky s průvodcem v obou, a dozvědět se tak zas něco o historii. Třeba že budova Nejvyššího soudu byla dokončena v roce 1935, tři roky po zahájení stavby a stavba nevyčerpala přidělený rozpočet - tedy včas a v limitu, něco, co už dnes není asi vůbec možné… Ale knihovna byla lepší, což je ostatně jasné ;)

Odpoledne jsem ještě zaskočil do Subway pro sendviče na cestu - taková jistota, vypadá to čerstvě, dají do nich co si řeknu a je to docela levné. Ještě jsem radši nabil iPad, telefon i foťák, kdybych náhodou uváznul někde mimo civilizaci bez zástrček a pak už jen relaxoval. Večerní městská mě odvezla na Union station, a v deset večer, na minutu přesně, vyrazil vlak na Boston. A ve Washingtonu začínalo právě pršet, takže načasování opět perfektní.

Fotky zde

Smithsonian National Air and Space Museum

Na sobotu máme naplánovaný výlet do Udvar-Hazy centra, což je druhá část, druhá budova leteckého muzea. Jedna budova stojí na Mallu, ale protože se jim tam nevejdou všechna letadla, postavili si za městem u Dullesova letiště vlastní halu a zázemí pro další exponáty. Jsou tu umístěné hromady letadel a dalších exponátů, které se buď nevešly do budovy ve městě, nebo by bylo obtížné je tam dopravit. Případně splňují obě podmínky :) Jedeme s Jakubem, Čechem, který je ve Státech na Work and travel pogramu, do konce září teď bude cestovat po Státech a potkali jsme se na večerní tour po monumentech, je ubytovaný ve stejném hostelu.

Cesta je náročná, protože taxík je finančně mimo, zbývá jen městská, která na letiště - odkud pak má pendlovat do muzea malý shuttle - jezdí jen jednou za hodinu, navíc v metru provádí nějaké skopičiny, takže nejezdí úplně podle jízdních řádů. Vůbec, nemají metro na letiště, tragédie jako v Praze… Celkem sečteno to znamená, že když jsme vyraziłi v devět, tak do budovy muzea jsme vstoupili v půl jedné... Ale stálo to za to. Obrovská hala, u stěn trocha místa, s přístavkem hned naproti vchodu, aby bylo kde ustájit raketoplán, a je narvaná letadly od podlahy ke stropu. Od nejstarších originálů a replik až po moderní, civilní, závodní i válečné. V přístavku pak raketoplán Discovery a expozice k vesmíru - rakety, moduly, tradiční trojice Mercury-Geminy-Apollo, mezikontinentální rakety, počítače, pod stropem hotový roj družic všech barev i druhů. Unikátů je tu spousta - Discovery, Enola Gay, letadlo bratří Wrightů, poslední Blackbird… Prohlídek na celý den.

S Jakubem jsme se rozdělili, každý máme jiné tempo, takže sraz až ve tři na schodech. Ve dvě se přidám k prohlídce s průvodcem - to se většinou v muzeích osvědčilo, průvodci bývají často důchodci, kteří se oboru věnují i v pozdním věku a často přidali ke komentářům i informace, které nejsou na tabulkách u exponátů. Stejně jak dneska, hodně povyprávěl o historii exponátů, jak se k nim muzeum dostalo - jednu B-17 jim věnoval Boeing, práce na její obnově ho stály 25 milionů dolarů. Prvních pět dali za obnovu letadla, pak ho vzali nad oceán proletět, ovšem bez dostatku paliva, takže za vylovení, odbahnění a vysušení dal Boeing dalších 20 milionů a pak teprve letadlo dostalo muzeum. A tak dál a podobně, původně dvouhodinová tour se natáhla na skoro tři hodiny a dobře nám tak.

Cesta zpátky už byla podstatně kratší, shuttle z muzea na letiště a městská navazují o dost líp a v sedm jsme zpátky v civilizaci. Večer ještě si u Jakuba stáhnu zase fotky z foťáku (i jeho z muzea, já nějak nestíhal fotit) a to je pro dnešek všechno. Bude to asi boj po návratu všechno přebrat. Je nepopiratelný fakt, že courání po městě nebo muzeu fakt vyčerpává. Ale kdy já budu mít zase příležitost se sem podívat? Z těch větších technických návštěv už zbývají jen tři, tak snad vyjdou taky.

Fotky zde

Kapitol

Dneska žádné válení u snídaně, v půl desáté začíná tour po východním konci Mallu, kolem Kapitolu a za ním, kde jsem ještě pořádně nebyl. Průvodce nás protáhnul přes Union Station - tady jsem byl hned v úterý a chvíli jsem musel přemýšlet, odkud je mi ta stavba povědomá - pak kolem Kolumba ke Kapitolu a nakonec přes několik budov senátu ke knihovně Kongresu a budově Nejvyššího soudu. Co se informací týče, tak lepší než tour po nočních monumentech, kdy jsme se nedozvěděli vlastně nic než co se dá přečíst běžně v průvodci, Mike byl na drby podstatně sdílnější. Průvodce si můžu přečíst doma, ale drby o Kennedym z něj nevyčtu :)

Takže dobrý, navíc končíme na východní straně Mallu, až za knihovnou Kongresu ve čtvrti, která je už zase zabydlená lidmi. Nejbližší okolí Mallu a federálních budov je totiž poměrně pusté. Jsou tu nějaké stánky s občerstvením, v parku pak i budky s něčím k zakousnutí, muzea mají vlastní stravovadla a zřejmě to samé platí i pro federální budovy. Okolní ulice tudíž postrádají prakticky jakoukoliv hospodu nebo cokoliv, kde by se dalo sednout a najíst, jediná spása jsou food trucky, když někde zastaví v době oběda. Ale stačí odejít tři, čtyři bloky stranou a ejhle, najednou je kde jíst, a po ulici chodí lidi a vůbec to tu nějak žije :) Takže v oblíbené provozovně první dámy USA si dáme její oblíbený burger, chutná samozřejmě úplně normálně a dokonce je i za normální cenu, takže můj krátký výlet za celebritami neznamená bankrot :)

Burgery obecně jsou tu všude, jak mě Martin před časem upozornil, je to jedna z mála variant, ze kterých si vybrat v hospodě/restauraci. Česká kuchyně mi tu pekelně schází, království za svíčkovou s knedlíkem nebo hovězí na houbách (zdravím na Pekárnu :) Samozřejmě burger a hranolky nejsou jediné, co se tu dá jíst, hlavně mimo hlavní trasy a v místech, kde se pohybuje velké množství turistů a cizinců, není problém sehnat cizozemskou kuchyni, od Číňana až po Bulhara. Ale když už jsem tu, protože v Čechách známe v naprosté většině jen tu McDonaldí variantu, a protože zrovna tohle jídlo taky můžu, provádím průběžně průzkum trhu a srovnávací test :) Prozatímní závěr je ten, že to, co dostanete na Václaváku u strejdy McDonalda, je v podstatě stejné jako to, co dostanete tady. Stejně sladká houska, jen víc tlustých zákazníků :) A je to až na posledním místě v žebříčku :) Dosavadní průběžné pořadí - když pominu burgery made by Brianne, o kterých už byla řeč a jsou nezpochybnitelně mimo soutěž - je tedy: 1) Five guys, Washington, DC; 2) In-N-Out Burger, SF; 3) Burger King, SF; ... zbytek. První dvě pozice byly fakt dobrý, skutečná zelenina, houby, zdostatek sýra i masa, v pořádku.

Tolik k burgerům - pokud nechcete, je tu spousta dalších možností, v době oběda se dá sehnat jak už jsem psal jakákoliv kuchyně, dle vkusu každého soudruha. Využívám toho vrchovatě, nejsem zrovna moc velký experimentátor v oblasti jídla, jsem docela konzervativní strávník, ale i tak mám výběr nemalý. Čínská, japonská, italská, pákistánská, mexická, na každý den jiná a stejně ještě zbývá :) Jen ta česká tu schází, a na české hospody nemám vůbec kliku a ani odvahu, co kdyby to chutnalo jinak!!! Po návratu se ukáže :)

Odpoledne bude válecí. Únava, nic se mi nechce, ani dopsat resty na web se mi nepovede, KOPR jako z učebnice. Stavím se pro čokoládu a citrónový dort, sednu si v jídelně, píchnu iPad do zásuvky a jen tak courám po netu a směju se zprávám z rodné Vlasty. Knížku přečtu, weby prohlédnu, ale žádné větší experimenty se po mě chtít nemůžou. Hostel se podstatně vyprázdnil, je pátek večer, takže nemalá část hostů jde někam chlastat, jak se potvrdí kolem druhé, třetí a naposled i čtvrté ráno, kdy se výletníci navrací do svých postýlek. Je to sice hostel, nemůžu čekat vlastní pokoj a naprostý klid, nic proti tomu, ale tak kurva fix… Všechno má své meze, ne? A vyřvávání afrických lidových na celý patro v půl čtvrtý ráno je prostě za nima.

Fotky zde

Procházka Washingtonem a Natural History Museum

Ta snídaně se mi nějak protahuje… Tentokrát jsem se vyhrabal z hostelu až v deset, skoro čas na svačinu. Každopádně dneska je v plánu zase další muzejní kolečko, tentokrát Natural History Muzeum a pak se uvidí. Muzeum je už podle názvu hodně přírodní, zvířectvo i ptactvo veškeré, brouků nepočítaně a v hlavní hale slon. Ve druhém patře pak nejlepší expozice, horniny a minerály, celé sály nerostů, moc pěkně nasvícené. Dojde samozřejmě i na diamanty a nakonec na celý sál s drahokamy jak je známe - opracované a zasazené do šperku. Nic proti expozici o evoluci savců, ale kam se krtek hrabe na safír ve zlatě :) Dost zlata a platiny na dvě hodiny courání z patra do patra a zpátky.

Po lehkém obědě - najíst se tu dá prakticky kdekoliv, není tu teda tolik food courtů jako v klasickém centru města, ale jsou tu stánky a sem tam i budka s občerstvením, a skoro každé muzeum má vlastní stravovadlo - vyrazím přes Mall dokončit prohlídku muzea holokaustu, i s expozicí k nacistické propagandě končím vlastně se zavírací hodinou v půl šesté. Rozhodně můžu doporučit…

Na večer je v hostelu naplánovaná další tour, tentokrát po barech Georgetownu. Uprostřed týdne? Blázni. Já si Georgetown projdu nasucho a sám, metrem z Mallu je to kousek a pak pěšky k hostelu. Úplně jiná čtvrť než jak Washington vypadá kolem Mallu a turistického centra s památníky. Menší domky, bary, hospody, lapadla na turisty, obchody, podstatně živější než monumentální výstavní centrum kolem federálních budov, kde se teď plouží jen několik skupinek turistů.

Fotky zde

Monumenty

Na podvečer jsem si zapsal tour po nočních památnících, v půl sedmé v hostelu. To je dost času, abych se vydal na ty památníky kouknout přes den, v klidu a po bohaté snídani. To není jako v SF, dvě wafle a nazdar, pěkně toustíky, muffiny, džus, kávička, není kam spěchat, dám čas sluníčku pořádně rozehřát ulice.

Nejdřív White House, je to kousek, asi dvacet minut pěšky a jsem u zadní strany, kde je stavení podstatně blíž k plotu a chodníku. Tradiční hlídky na každém rohu, budníky a zákazy vjezdu se závorami, nad hlavou se nám honí vrtulníky a jeden dokonce přistává před domem na zahradě. Z téhle strany ale není vidět proč a nač. Vedle WH stojí administrativní budova vlády - Eisenhower Executive Office Building - ve které podle Wikipedie probíhá hodně dějů, spojovaných se samotným WH. Např. právě tady se setkal Cordell Hull s japonským velvyslancem po útoku na Pearl Harbor. Ale to je vedlejší, zvenku je to jednak hodně velká budova, druhak neskutečně děsná ukázka architektury, a jak je velká, tak je to moc dobře vidět. Výbuch v továrně na sloupy. Když jsem se na hostelu pak díval do Wikipedie, co je ten domek zač, potěšilo mě, že se v hodnocení shodnu s velikány jako Mark Twain (“the ugliest building in America”) nebo Harry Truman (“the greatest monstrosity in America”).

Obejdu domek hrůzy a chci okouknout WH z přední, jižní strany, ale ouha, plot a příslušník. Z chodníku můžu až po dalších stech metrech, mezi mnou a WH je teď trávník, plot a dvě řady turistů, které se mačkají na plot a fotí jak zběsilí. A za chvíli už vím i proč. Ten vrtulník sedí před WH, do něj nastupuje Herr Obama a další figurky světového židobolševického (nebo zednářského, vyberte si dle chuti) spiknutí. Nastoupí, vrtulník se vznese, přidají se k němu další tři a během chvilky se dostanu na 30 metrů od Obamy, když ten zbabělec ve vrtulníku přelétá nad námi někam na jih. Srab je to. Obejdu si WH i z druhé strany, dav turistů se rozpustí, takže můžu nadělat fotky bez nich, v návštěvním centru si zjistím, že prohlídku WH jsem si měl domluvit nejpozději na jaře a vydám se na jih na Mall.

Hned pod WH stojí a vyloženě čumí z terénu, navíc na kopci, Washingtonův monument. Po zemětřesení v roce 2011 našli na vršku prasklý kámen, takže je uzavřený pro veřejnost a otevře se asi až za dva roky. Což o to, to mě moc netrápí :) Pěkně ze všech stran ho obejdu, nafotím, dokonce tu jednoho turistu fotím, jak monument podpírá (uaaaaaaaa :) - šlapu přitom po trávníku mimo chodníčky a čekám, odkud přijde kulka odstřelovače :) Nic se neděje, takže šamtám po trávníku dál a nakonec vyrazím dál na jih, kde je Tidal Basin, takové jezírko, na jedné straně památník Roosevelta, na druhé Jeffersona. Ty dneska nestihnu, začnu se pomalu vracet zpátky, sem se podívám až někdy cestou na Arlingtonský hřbitov. Času mám ještě dost, jen se chci courat a nechci pospíchat.

Potkám další připomínku Prattcheta, budovu jeho Cechu rytců a tiskařů alias Buerau of Engraving and Printing - spadá pod ministerstvo financí a zajišťuje, krom spousty dalších, i tisk bankovek. Rotačkám a státnímu dluu třikrát hurá :) Pak ale narazím na muzeum holokaustu, myslel jsem, že je víc na východ.

Dvě hodiny na prohlídku jsou málo. Člověk uz ledacos viděl, něco z historie holokaustu četl nebo navštívil, ale takhle pohromadě... Dvě hodiny jsou málo, nakonec jsem poslední dvě patra jen rychle prošel a utíkal do hostelu, jen tak tak jsem stihnul ještě na chvíli dát foťák na nabíječku a šli jsme na tour.

Dvacet lidí, buď Australané nebo z Evropy. Ještě je teda světlo, ale než se dokutálíme k WH, pomaličku se stmívá. Postupně projdeme kolem WH a Washingtonova monumentu, potom po Mallu na západ k památníku 2. světové, k Lincolnovu památníku a nakonec k památníku Vietnamské války. Dvě věci se musí Američanům nechat - na patriotismus a dojemné scény jsou prostě machři. Samý památník a monument, ale od Lincolna je v noci vidět v bazénku Washingtonův, perfektně nasvícený, za ním budova Kongresu, mezi nimi je schovaný památník 2. světové, který ale vyčůraně zapustili pod úroveň terénu, takže i když je nasvícený jako všechno, tak neruší odraz v bazénku, perfektní výhled. Není tu žádný dav, ticho, tma, nasvícené památníky, park okolo, nádhera. Jen nad hlavami přelétá každou chvíli letadlo, protože přes řeku je mezinárodní letiště...

Trochu stranou je památník války ve Vietnamu, není skoro vidět, protože je sám zapuštěný pod zem, hodně tmavý. Prý přišel někomu divný, tak museli kvůli tlaku veřejnosti přidat sochu, IMHO zbytečně. Našel jsem tu i jmenovce, nějaký William C., narozen 1947, zabit 1970, z Indiany.

Tady tůra končí, rozprchneme se na skupinky, já to vezmu rovnou na sever a až na K Street zahnu směrem k hostelu. Všechno v podstatě stejné, nejdřív vládní budovy ve známém stylu, postupně ubude sloupů a kamene a přibude skla a kovu a začnou kanceláře a obchody, žádná změna oproti okolí hostelu. Večeře se nekoná, není hlad, a navíc jdu spát až někdy v jedenáct, což je extrém pro změnu na druhou stranu. Asi to podvečerní kafe cestou na tour ještě působilo. Jen z nočních fotek asi nic moc nebude, jak jsem se tak koukal ve foťáku.

Fotky zde

Příjezd do Washingtonu, DC, Air Museum a National Mall

V sedm ráno začali kramařit spolubydlící na druhé palandě. V osm jsem znechuceně zrušil budík. V jedenáct jsem se znovu probudil, snídaně v trapu, takže jsem se cestou na National Mall stavil rovnou pro malý oběd, snídat už nemělo cenu.

Hostel je pár bloků od zhruba všeho, co by tak turista měl ve Washingtonu vidět, když už sem někdy přijede, a National Mall je centrum toho všeho. Na jedné straně Kapitol, na druhé Lincoln, mezi nimi monument, naproti monumentu White House, z druhé strany sedí Jefferson, a mezi tím jsou další památníky, vládní budovy a muzea Smithsonian komplexu. A to prosím ignoruju budovy, jako např. knihovnu Kongresu, které jsou stranou nebo za Mallem, a těch taky není zrovna málo. 11th Street vede tak nějak do středu Mallu, dneska jsem stejně rozlámanej, nebudu to hrotit a nic konkrétního honit, prostě se projdu. Obloha bez mráčku, hic jako kráva, protože od moře sem nezavane ani nejmenší vánek, takže pěkně v skrytu pod stromy. A to se Martin divil, jak mám na nártech vypálené sandály, měl by mě vidět teď, po pobytu v SF :)

Takhle ve dne to město vypadá už veseleji než jsem si v noci myslel - čisto, světlo, hodně se tu staví (nebo opravuje, bohužel i několik budov, které jsem chtěl vidět), žádné velké davy nebo provoz. Dojdu si v klidu na Mall, taková klidná procházka, dám se vlevo směrem ke Kapitolu, jenže cesta vede kolem budovy National Air and Space muzea. Aj, na to jsem zapomenul, to daleko nedojdu :) Prohlídka u vstupu jako na letišti - což je tady docela běžné - a už se můžu kochat exponáty. Je to hodně podobné muzeu v Seattlu, samozřejmě, když téma je stejné, jen tohle muzeum má větší expozice k vesmírným letům a má o dost víc unikátních exponátů, jako např. skutečný velitelský modul Apolla 11 - v Seattlu byl jen jeho model a pak vystavený jiný modul. Můj plán naskočit, posedět a nechat se třebas i vyvést hatí fakt, že modul je celý pod plexisklem.

Ve vedlejší hale jsou pak některé mezikontinentální rakety (vedlejším produktem zbrojení byl holt i let na Měsíc…) ve skutečné velikosti, jsou usazené o patro níž, pod stropem visí komplex Apollo-Sojuz, vedle Hubblův teleskop… Samozřejmě jedná se o tréninkové makety nebo jinak používané modely, třebas Skylab, který se da projít a stojí stranou, je původně tréninková maketa pro nácvik v bazénech, na maketě teleskopu nacvičovali nasazení brýlí atd. Letadýlka pod stropem a rakety v žumpě jsou ovšem pravé, a poletuch je tu nepočítaně. A jako v každém větším muzeu tady, i zde je muzejní café, tentokrát v režii strejdy McDonalda, ale tak obrovský McDonald jsem nikdy neviděl, to je plac jako kráva, a do dvou pater vyhnané.

V okolních místnostech kolem hlavního sálu jsou další expozice, vesmír, civilní doprava, námořní letectvo (nášlapný panel s imitací plechu při vstupu do haly a z reproduktoru zapíská bocmanova píšťalka “kapitán na palubě” :)) zaměřené pochopitelně na americké letadlovky všech období - nádherný model Enterprise, autor ho dělal 12 let... Mlask :) Přitom taková blbost... :)

Slušně strávené čtyři hodiny, zatímco venku přituhuje a připéká. Dorazím až pod Kapitol, všude otevřené ulice, stromy, parky, pěkně si to tu postavili, jen co je pravda, moc pěkný město (pro turistu - druhá nejhorší dopravní situace v USA, hned po LA). A kolem vládních a muzejních budov ostrahy, policie i menší množství zřejmě soukromých agentur, a to nepočítám ty v civilu a nenápadné :) Kolem Kapitolu a budovy Kongresu jsou turisti a plůtek, oboje dost překáží na fotkách, ale nějak se nakonec snad zadaří. Kolem dokola jezdí hlídky na motorkách, v postranních ulicích jsou nachystané posily, pro foťák do kapsy sahám pomalu a velice nápadně.

Zpátky k hostelu to vezmu přes cosi jako downtown - ve městě totiž platí jednak omezení na výšku budov, druhak limit daný Kapitolem, budova nesmí rušit pohled na Kapitol, takže tu nenajdete mrakodrapové peklo centra města jako v jiných metropolích. To jen směrem na západ, za Potomacem, jsou nějaké vyšší budovy, ale ty už jsou mimo centrum turistického ruchu. V osm večer zjišťuju, že už hodinu spím na stole v jídelně, takže se odhodlám svůj stav zoficiálnit a jdu si lehnout nastálo.

Fotky zde

Poslední den v SF

Poslední den v SF. Na jednu hodinu je objednaný odvoz na letiště, nechce se mi vláčet s kufrem přes celé město, a za $14 je to dobrá cena, public transport by mě stál cca $10. Takže mám dost času, ještě skočím nakoupit něco k snědku, abych si nadělal na cestu sváču, zlikviduju poslední zásoby jídla v ledničce, nadělám sendvičů pro regiment a jdu se projít. Ještě naposled přes nábřeží, kolem mol a turistů, kolečko protáhnu přes Financial District a přes kopce zpátky. Oběd, sbalit sváču a kufry a za pět jedna je tu šofér, jako pán se povezu :)

Cesta by měla trvat hodinu, vysadí mě až na terminallu před aerolinkama, se kterými letím. Cesta by se dala stihnout za půl hodiny, jen cestou nabíráme další pasažéry. Ale v pořádku, mám dost času, dvě hodiny do odletu. Jénže... Letenka je sice od US Airways, ale odbavit mě mají u přepážky United, která je samozřejmě na opačném konci budovy, takže spěchem spěch. Kiosek mi tvrdí, že můj plán nesouhlasí s letenkou, takže automaticky mě prostě neodbaví. Super, přesně tohle proběhlo v Seattlu, požádal jsem tehdá slečnu, jestli to může dát do pořádku, abych to u dalších letů neměl zase komplikované - prý může. Asi se spletla.

Na zástupce United se stojí fronta jako kráva, prý je tu jen jeden, ale nakonec mě odbaví, jen už pomalu propadám nervozitě, nechce se mi do DC pěšky. Vznesu stejnou žádost, tak uvidíme příště :) Letadlo je poloprázdné, nakonec zaberu pro sebe celou řadu, takže se můžu krásně natáhnout. Kdybych dokázal usnout, bylo by to perfektní, jenže mi před startem došlo, že vlastně přistaneme 11. 9. takže při každém neobvyklém zvuku už pomalu čekám, do jakýho mrakodrapu to míříme... Vše dobře dopadlo, bábovka se dokutálel do Washingtonu, Dýsý, dvacet minut po půlnoci místního času, o tři hodiny blíž k Evropě.

Ovšem do postele se dostanu až ve tři... Na letišti mám objednaný odvoz, za $20 jistý SuperShuttle, reference to mělo slušné, doveze mě až před hostel, potud dobrý. Jen vyrážíme z letiště až v půl druhé, protože se čeká (asi) na další ovečky, aby se nejelo se třema lidma na palubě, a pak si ještě pro jistotu pobloudíme po městě, asi jako prohlídka či co. Never ever again, a to jsem chtěl něco spolehlivějšího než já, hledající noční spoje městskou, a levnějšího než taxík za $65.

Postel na mě čeká v šestém patře, horní na palandě, takže vyloženě potěším své spolubydlící, však oni mi to ráno vrátí. Snídaně je do půl desáté, takže budík na devátou, to by mohlo vyjít.

Exploratorium a čokoláda

Jako jedna z posledních atrakcí, která mi ještě zbývala ke shlédnutí z minimálního seznamu, bylo Exploratorim. Muzeum a tak trochu i hračkárna v jednom, kousek od Golden Gate a pláže s parkem, jel jsem ostatně už kolem s kolem :) Busem je to kousek, cestou zpátky se projdu.

Kamenné sloupy, jezírko, budova a park jak z antiky. Uvnitř je pak nemalé množství exponátů, které jednak mají demonstrovat spoustu efektů a fyzikálních a biologických jevů kolem nás a v běžném životě, druhak si je může návštěvník vyzkoušet na vlastní kůži (někdy doslova) Optické iluze, mlžná komora, elektromotory, kyvadla, magnetické síly, sociální experimenty, sluch i hmat, tornáda, a ještě spousta dalších, při troše snahy si můžete nechat dát i nějaký ten elektrický šok. Všechno s doprovodným textem a vysvětlením i pro laika. Na vyblbnutí moc dobré, vybalancovat tři kyvadla mi zabralo jen dvacet minut :)

Cestou zpátky jsem to vzal trošku větší oklikou přes východní část Downtownu, vyhnul jsem se Číňanům a prošel zpátky centrem k přístavu a podél moře pěkně v klidu na kraj města pod hostelem, na Ghirardelliho náměstí, jako včera, tentokrát ale už vyzbrojen lahví s vodou a před příchodem dám ještě za rohem hotdog. Čokoládový festival jede, jde oficiálně o akci na podporu jakési dobročinnosti, za příspěvek $20 dostane návštěvník vstupenku a na tu může ochutnat u až patnácti prodejců u stánků a v krámcích okolo. Tak okamžitě škrtám prodejce slané čokolády a vína s čokoládou, jako nejlepší se ukáží čokoládové dortíky v prvním patře, čokoládová zmrzlina (s višní :) v přízemí a pralinky od Lindtu u stánku. Slušná dietní chyba, kalorií že se člověk nedopočítá :) Ale dobře navařili, ještě jsem vypomohl nákupem v závodní prodejně Ghirardelliho a přežraný k prasknutí jsem se začal sunout k hostelu, kde na mě čekají dvě míchaná vajíčka, abych to strašný sladko v puse přebil něčím slaným :)

Večer ještě stihnu zabalit, jakž takž, odvoz na letiště přijede v jednu po poledni, ale co kdybych zaspal! Začínám pozorovat značný nárůst hmotnosti kufru, zatímco batoh se mi nějak vylehčil. Hmmm, zajímavé, jestlipak tu nebude nějaká souvislost.

Fotky zde

Bike the Bridge

Dneska se jde sportovat! Teda trochu, v rámci možností daných davem turistů. Zapůjčím si bicykl, anžto máme hostelovou slevu, dostanu školení ve stylu “tohle, tohle je přilba a ta se dává na hlavu, tohle je brzda, a pozor, tohle je taky brzda, ale přední, na tu spíš jako bacha, už jste někdy na kole jel?” Všechno odkývu, podepíšu zálohu a reverz, že je nebudu žałovat, když z kola spadnu, v hostelu se stavím udělat si svačinku na cestu, a vyrazím na Golden Gate.

Místní doporučovanou atrakcí pro turisty je totiž “bike the Bridge” - přejedete Golden Gate kolmo, za mostem doprava a dolů do Sausalita, a odtama pak přívozem do San Francisca. Vyjde vás to na celý den a 40-50 dolarů, plus samozřejmě strava a výdaje spojené s couráním po Sausalitu. Ferry totiž nejezdí až tak často, a co jako, chcete sedět na lavičce v parku a čumět na moře, nebo radši na židli v útulné hospůdce necháte odpočinout nohy po té dřině a procházce po obchodech se suvenýry? Tak vidíte…

Jo, zapomněl jsem zmínit, jak je to tu se sportem lidu běžného. SF je město aktivní, hodně parků, cyklotras, pruhy pro kola na hlavních ulicích, hřiště i plochy trávníků použitelná jako hřiště. Mnou vedený čárkovací průzkum, který probíhal první čtyři dny v SF, ukázal, že na jednoho běžce tu připadá 57,2 běžkyně, u cyklistů je situace už vyrovnanější, na jednoho cyklistu vyjde 4,4 cyklistky. To je zřejmě dáno tím, že Fort Mason a přístavní oblasti leží na hlavní trase mezi půjčovnami kol a Golden Gate. Ale proč je taková drtivá převaha běžkyň a kde jsou tedy schované odpovídající počty běžců jsem se nedopátral. Každopádně jsem dvakrát poměr zkusil trochu narovnat, na běhání jsou tu ideální podmínky. Podél pláží, moře, ne moc kopečků po cestě, krásné výhledy a možnost udělat si okruh jak dlouhý se komu zachce, co chtít víc.

Cesta na GG vede od Fort Mason těsně podél moře přes parky, které jsou určené právě pro rekreaci. Spousta běhajících a bicyklících, na trávě pak volejbalisti i fotbalisti, jachty, po krátkém výšlapu na okraj GG se otevře výhled na celou tuhle pobřežní část SF, a je to jeden z nejhezčích pohledů co jsem zatím viděl, snad bude na fotce zachovaný.

Po GG vedou dva chodníky (jeden vlevo, druhej vpravo ;) a otevřené jsou jen pro cyklisty a jen pro chodce, na střídačku, večer si to prohodí, neptejte se mě proč. Postupně houstne provoz, přibývá turistů i závodních pumpičkářů, postupně střety s oběma druhy ve mě zase na dlouho utlumí snahy dostat se na nějaká veřejně a turisticky exponovaná místa. Řezal bych to všechno hadicí... Fouká tu děsně a most se ani nezhoupne, šikovný mostík, hodný, hezky zůstaň :) Nejlepší jsou objezdy věží, kdy je potřeba zpomalit na rychlost chůze a zároveň otočit kolo proti větru, který fouká směrem do zálivu, málem jsem se s věží potkal :) Cesta tam je spíš série přískoků, kdy je třeba zastavovat a fotit a brzdit a objíždět zastavující turisty (protože počkat 50 metrů na odpočívadlo je nemožné, zastavíme na fotku hned a v tomhle pruhu!) ale uteče to docela rychle a za ten pohled to stojí rozhodně.

Na druhém konci zapíchnu jako ostatní kolo do stojanu, podlezu most - který tady hlučí a rempluje o HODNĚ víc než na minulém konci - a z druhé strany, z Vista Point, zkouknu město a okolí. Pak následuje sjezd do Sausalita, se dvěma krátkými kopečky, které oddělují sportovní zrno od turistických plev :) Sausalito je něco jako Jasper, ale u moře a místo Rockies je tu GG. Lapadla na turisty podél dvou ulic a několika příčných, zbytek je pro běžného výletníka, který se sem v potu tváře doplazil na kole, naprosto nezajímavý. My si ale uděláme kolečko, protože pořadník na ferry teda vážně ne :) Sausalito je postavené v krátkém a prudkém svahu u moře, kopce jsou tu snad ještě strmější než v SF, a hned o několik uliček dál od břehu už začíná původní ostrovní zeleň.

Původně jsem se chtěl na kole doplazit až do Muir Woods - ještě původnějc měl být o víkendu výlet do Yosemitu, ale protože tam umřel už čtvrtý turista na hantavirus, tak jsem operativně přeplánoval - což je nějakých 25km dál na poloostrově a mají být moc pěkné, ale po několika serpentýnách přijde změna plánu, systém z kopce a do kurevskýho kopce nedávám. Je to úpadek, takhle můžu na Ještěd zapomenout… Udělám si aspoň kolečko podél pobřeží a zpátky k GG, kde na mě turisti užasle koukají, s pronajatým kolem se tudy přece nikdo nevrací, jezdíme přívozem, bijte odpadlíka! :)

Cesta opačným směrem přes GG ubíhá rychleji, při objíždění věží má vítr pro změnu snahu shodit vás do zábradlí, a na potížisty mezi turisty je lepší výhled. I tak se jen o fous vyhnu Japonce, která si chce vyfotit věž a málem skončí v mém předním kole. Přes město do hostelu, odložím zbytečnosti a ještě než vrátím kolo si vyjedu na Nob Hill, ať z toho města aspoň něco mám :) Celkem najeto 42km, bolí mě nožičky a hlavně zadek, to sedlo je vynález inkvizice, ale třebas na půjčené kolo mám zase nadprůměrné brzdy, zastaví takřka na fleku. Asi nechtějí zbytečné žaloby kvůli brzdám :)

Zpátky do hostelu chci jít kousek od nábřeží, ne tou hlavní turistickou třídou, což se mi stane skoro osudným. Ulice vede totiž podél Ghiradeliho náměstí, kde je jednak hromada krámů, druhak druhá nejstarší čokoládovna ve Státech, a pořádají festival! Stánky na ulici, ochutnávky, tuny a tuny čokolád všude okolo, slevy v jejich krámě na sortiment i prohlídky výroby. A to nejsou troškaři, v komplexu o velikosti tři bloků mají 4 prodejny a 2 kavárny, fakt, že přežili dodneška na trhu se sladkým dává tušit, že vědí, jak ulovit zákazníka. S vypětím všech sil zahnu do boční uličky a podél pláže se ztratím z doslechu.

Večerní seance a snaha o dopsání historie za pátek a sobotu vyjde naprázdno, jen tak nějak pobrouzdám po netu, dočtu zprávy, ve čtečce jich je požehnaně (a jedna lepší než druhá, samý WTF okamžik) Ale Povede se mi najít v Bostonu jiný hostel a přebookovat svůj pobyt do něj, což mi (snad) ušetří něco kolem $300, a to se rozhodně vyplatí. Rozpočet má sice velké rezervy, ale není nafukovací.

Fotky zde

GG Park a Alcatraz

V sobotu odpoledne marně vzpomínám, co jsem dělal v pátek. Nakonec jsem se na to vykašlal, protože v neděli je taky den a určitě si vzpomenu líp. Jak dobře se znám…

Dopoledne Golden Gate Park, který navzdory jménu není až tak úplně u Golden Gate, zato je to moc pěkný park, obzvlášť v dnešním počasí, taková dlouhá úzká nudle na západním kraji SF. Je tu krom dalších i Califoria Academy of Science, ve východní části na jednom konci náměstí, kde se pořádají koncerty pod širým nebem. Vstupné je skoro $30, já si předběhnu s CityPassem. Expozice o zemětřesení, tropický skleník s motýlkama, akvárium s aligátorem, tučňáci (konečně!) a nacpaná kantýna. Ale vaří dobře, jen na můj vkus moc zdravě. Na střeše trávník a malá observatoř pro pozorování Slunce, dokonce jsou vidět i nějaké skvrny. Celkem vzato pěkné, ale nějak mě nic neláká podívat se sem případně někdy znovu. Každopádně tu strávím asi tři hodiny, a v půl jedné se pomalu vydám přes park na autobus, čeká mě cesta přes celé město k molu 33.

Původně jsem si říkal, že za hoďku to musí autobusy a street car (tak tady říkají tramvajím, jezdí na jediné lince F v Market Street a podél přístavu) zvládnout, takže bych ve tři mohl být u mola. Musím si vyzvednout lístek na plavbu na Alcatraz, hodinu před odjezdem (15:55) bude připravený - proč si ho nelze vyzvednout dřív mi vysvětlit nedokázali, vždyť se tak jako tak jen vytiskne. Nakonec to od konečné linky 1 dojdu po Battery Street a nábřeží, kde se to hemží turisty a drožkáři, a v poklidu si vyzvednu lístek. U mola zrovna kotví loď, která přivezla už “vyřízené” turisty z Alcatrazu, nekonečná řada proudící z lodi kolem fotek (no jasně, zase se budem fotit :)

Cesta přes záliv trvá jen chvilku, čtvrt hodiny maximálně, přístav na ostrově je z opačné strany než město. Po zálivu se proplétá spousta jachet a jachtiček, probíhá tu ještě America’s Cup, prakticky po celém zálivu jsou tak bílé plachty a křižují si všemi směry. Nás vyženou na ostrov, hned v přístavu nás průvodce megafonem poučí - dost přísným hlasem, asi aby to sedělo k lokaci :) - co se tu smí a nesmí - jíst, pít a kouřit jen u mola, jinde jen láhev s vodou (kterou si můžete koupit za drobný obolus na ferry ;) Nic neodnášet, na nic nesahat, jste v parku, holoto.

Už od začátku návštěvníka straší, pozor, příkré svahy, nahoru je to skoro 0.4km a do kopce, 13 pater skoro, bububu. Úplně zbytečně, žádná pakárna se nekoná, pro postižené nebo nemohoucí tu dokonce jezdí vláček. Je to procházka historií a jako z filmu, Alcatraz je si hodně podobný. A hodně chátrá, prý se nevyplatil jako věznice a i teď dá dost práce postupně ho dát do pořádku jako park. Prý hodně dělá počasí - vítr je tu teda děsný, ale deště a mlhy jsem byl v SF ušetřen, což prý není v tuhle roční dobu úplně normální :)

Prohlídka samotné věznice je po vlastní ose, každý návštěvník dostane sluchátka s přehrávačem, který mu pouští postupně audio tour a provádí ho věznicí. Dojde na popisy cel, vzpouru, knihovnu, útěky a slavné vězně, vše (prý) vypráví bývalí dozorci nebo vězni. Ale jsem si docela jistý, že jsem aspoň jednou slyšel Conneryho :) Je to zajímavý pocit, chodit tu po betonu a sedět v cele bych tu rozhodně nechtěl. Jediný roh, kde bylo jen trochu světlo, jinak temno a chladno, cely jsou mrňavoučké, no prostě kriminál. A po chodbách teď proudí davy turistů a synchronizovaně na povely ze sluchátek se přemisťují od jednoho rohu ke druhému.

Chátrá to tu, chátrá, i když se snaží hlavní a nejznámější objekty nějak zrenovovat. Z venkovních ochozů je ale úžasný výhled na San Francisco, Slunce svítí od mostu, modré moře i obloha, plachetnice, ostrov stíní, takže tu pofukuje jen mírný větřík, moc pěkná panoramata. Mít tak známýho fotografa :)

Protože z ostrova odjíždí ferry zpátky zhruba po půlhodině a poslední jede v šest, mám na prohlídku asi hodinu a tři čtvrti. Což mi nedošlo, když jsem objednával lístek. Ono by s tím asi nešlo nic moc dělat, lístky se vyprodají i tři dny dopředu, což mě taky vůbec nenapadlo. Projdu tak hlavní budovu s prohlídkou na půl ucha, abych mohl kormidlovat mezi davy - pořád někdo leze do záběru - a tak proběhnu dostupné okolí, hlavně se dá jít na severní a východní břeh pod věznicí a obejít ji přes jižní okraj ostrova a zahrady a vrátit se zpátky k přístavu. Jeden lepší pohled na SF než druhý, i GG je krásně nasvícený, a mají tu moc pěkné skalky a zahrádky, prý původní, co tu ještě manželky dozorců založily. Nemalá část dozorců totiž žila přímo na ostrově i s rodinami, taková malá komunita. Přitom do SF je to vzdušnou čarou asi kilometr a půl...

V šest se vracíme, první důstojník přívozu stojí u mola a počítá ovečky, nakonec napočítá 554 a jede se. Fotky už visí na molu na tabulích, sada dvou (jednotlivě neprodáváme ;) bratru za $20. Muhehe. Novinkou je cedule se sdělením, že vše je ekologické a recyklované a nevyzvednuté fotky životní prostředí nijak nezatíží.

S ekologií jsou tu vůbec trošku zvláštní. Všechno je pokud možno eko, odpad se třídí všude na veřejnosti a ve veřejně přístupných prostorách, přes muzea až po hospody, ale velké auto je holt velké auto (i když jich není tolik jako ve Vancouveru) a když si ve Starbucks objenáte (vy teda asi ne, ale já jo!) dva kousky citrónového koláče, tak je dostanete ve dvou sáčcích. Samozřejmě z recyklovaného papíru... Takže aktivní jsou hodně, ale tak nějak napůl a občas u toho vysadí zdravý rozum. A všechno, co má za něco stát, musí být zřejmě “organic”, “normální” pomeranč je asi z plechu či co… Ale proč ne, tašky z recyklovaného papíru udělají svojí práci stejně dobře jako igelitky, jen občas se člověk zarazí, jak při té snaze dokážou minout i jednodušší a snažší způsoby.

Fotky zde

Výlet na USS Hornet

Ve středu večer jsem náhodou zjistil, že v městečku Alameda je zakotvená kocábka USS Hornet, CV-12, veterán 2. sv. války, a že městečko Alameda je hned vedle Oaklandu, jednu jízdu ferry přes záliv daleko. Plán pro čtvrtek byl tedy stanoven jednoznačně. Říkal jsem, že bude hůř ;)

První ferry jede v deset, to je tak akorát na rozumné probuzení. U snídaně se dám do řeči se starším Australanem, s manželkou jedou do Kanady. Dostal jsem pár tipů do Washingtonu, kde byl často jako diplomat, a na oplátku dostal pár tipů ohledně lodí v okolí SF, které chtěl zase vidět on.

Stanice přívozu je dovedně ukrytá za budovami mola, ale nakonec se zadařilo. Tři cestující na celé lodi, Alameda je asi hodně oblíbená :) A taky jo - Main Street v Alamedě je vyprahlá zaprášená silnice, vede kolem zrušené základny US Navy (ačkoliv u samotného břehu na kotvištích stojí několik šedivých lodí, většinou servisní a nebojové, a je kolem čilo, takže něco tu ještě námořnictvo má). Pusto a prázdno, od mola k Hornetu je to asi 45 minut chůze - bus tu nejezdí žádný - a je teda teploučko. Ale poslední zahnutí doprava a už je v dálce vidět placatá paluba s jedním osamělým letadýlkem na přídi.

Zblízka je to prostě kolos - šedá ocel, otevřené rolety hangárové paluby, spleť žebříků, sítí a ochozů pod letovou palubou, ostrov na pravoboku už tak dost vysoké lodi - 15 metrů vysoká stěna až ke konci mola. Marně hledám budník s prodejem lístků, tahle loďka už si může dovolit takové zařízení přímo na palubě :) Po můstku se vstoupí rovnou na hangárovou palubu, která je jako hlavní otevřená návštěvníkům. Vlevo pokladna a giftshop, vpravo židličky a malý promítací koutek, kde si musím dobrovolněpovinně zkouknout instruktážní video “neběhat po palubě a bacha na hlavu”. To ostatně čeká všechny návštěvníky, jeden pár z Belgie dokonce odvolají z prohlídky podpalubí, protože neabsolvovali video po příchodu na palubu.

Nejdřív si projdu hangar deck, vpředu je vytažený první výtah, takže je pod něj krásně vidět, směrem k přídi jsou pak k prohlédnutí obě paluby od hangárové výše až k přídi lodě samotné (vůbec není špičatá!!) Je tu záložní diesel přes dvě paluby, toalety, kotevní zařízení, kajuty a jiná spousta neobsazeného prostoru, prázdné kajuty a prostory. Hornet byl nějaký čas vyřazen, takže asi odstěhovali co nebylo přišroubované (a jak uvidíme později, někdy ani šrouby nezastavily kanibaly...)

Malé kolečko přídí mě vyplivne na levoboku u výtahu, cestou mě ještě místní bezpečák - průvodci mají modré čepice, hlídači červené :) - pustí na ochoz na levoboku s 5” kanónem, ostatní tři na lodi nejsou přístupné vůbec, i tenhle je za řetězy, ale pustí mě tam sám od sebe. Muničním výtahem je vidět hodně hluboko do útrob lodě :) Na hangárové palubě je několik letadel, několik kusů letadel, úplně vzadu pak mají ohrazenou plochu, kde probíhají rekonstrukce a renovace letadel průběžně, takže trupy a součástky jsou rozložené na palubě. Pak je tu ještě expozice k Apollu 11, které Hornet vytahoval z moře, včetně videa s Nixonem, který hrdinné astronauty hrdinně vyhlíží z můstku. Samozřejmostí jsou makety velitelského modulu a izolační maringotky, ve které po návratu seděli měsíc, aniž by měli aspoň mizernou vyrážku.

Po celém hangar decku jsou pootvírané poklopy a schody na druhou palubu, kde jsou různé expozice. Ty jsou ale dostupné normálně během prohlídky druhé paluby jako takové, takže se nezdržuju a postupně se propracuju na konec hangar decku a na samotnou záď, pod letovou palubu, kde mají kuřáci svůj oplocený koutek, banda feťácká :) Po schůdkách - všechny jsou stejné: poklop nahoře, krpál, úzké šprušle, a bacha na hlavu - se schází na druhou palubu. Ta je přístupná návštěvníkům po celé délce až k přídi, i když před přídí se nedá projít celá šířka lodě, je tam třeba vedení muzea a další organizační prostory, a taky nemalý počet prostor uzavřených. Podle slov průvodce (později, tohle všechno je self-guided tour, tedy bez průvodce a jen s cedulkami na stěnách, ale podrobně a dobře udělané) je tu spousta prostor, které se uzavřely a už asi nikdy ani otevřené nebudou, plus naprostá většina potrubí tu má izolace s asbestem, takže otevírání nových prostor vyžaduje dekontaminaci.

Podél levoboku jsou v místnostech expozice k jednotlivým sesterským lodím Hornetu, hodně podrobné a je tu i spousta fotografií, reálií a dokumentů, které asi jinde k nalezení jen tak nebudou. Hlavní prohlídka vede podél pravoboku, postupně se dostaneme do prostorů CPO, jejich jídelny a ubikací, pak kaple s knihovnou, prádelny, celé sekci pro opravy a přípravy torpéd - je tu odkrytý výtah pro torpéda, přes tři paluby dolů - potom koukneme na marodku, což je taková menší nemocnice s rentgenem, laboratoří, očním a izolací :) Pak prostory mariňáků - oddíl mariňáků měl vlastní jídelnu i sprchy, už z tradice se na lodích Jeho Veličenstva a potom i amerických vyskytují mariňáci, kteří mají na starosti vězně a kapitánovu stráž. Prolézt se dá i požární systém hangárové paluby, důstojnická jídelna - kuchyně ne, ta je o palubu níž - a jejich kajuty na přídi a briefingové místnosti pilotů. Jsou tu expozice i k eskortním letadlovkám nebo k Doolittlovu náletu na Tokio.

Další bod měla být letová paluba, ale odchytil mě na ní průvodce a poslal mě za skupinkou, co teď právě vyrazila na prohlídku ostrova - tudy po žebříku a lezte až nahoru, tak pět pater. Dohnal jsem je brzo, v řízení letového provozu, dostali jsme podrobnou přednášku o tom, jak to tu chodilo. Pak jsme slanili o palubu níž, kde byl meteorolog, pod ním pak navigátor - počítač z roku 1943! :) - a opancéřovaný můstek samotný, s kormidelnou, kapitánovou on-sea kajutou a vším dalším, co k můstku patří, včetně hlásné trouby, kterou kapitán hulákal např. na lodě, doplňující palivo.

O palubu níž už jsou prostory, kde si dělal starosti admirál, byl-li nějaký na palubě, a jeho štáb, a ještě pod ním je pak prostor, odkud se řídily práce na letové a hangárové palubě. Skleněný stolek s nárysy obou palub, papírové modely letadýlek a kolem poskakovala banda námořníků se sluchátky, kteří stolek udržovali na sekundu aktuální podle toho, co se na palubách dělo. Dneska jsou tu prostory průvodců, ale vybavení se dochovalo. Vedle ústí eskalátor - fakt, jezdící schody, jednosměrné tedy, směr se musí přepnout, původní vybavení, protože piloti se s výstrojí nedokázali vydrápat na palubu k letadlům, tak se vozili.

Během prohlídky ostrova dostaneme nabídku, jestli nechceme zajít na prohlídku kotelen a strojoven, což je jasné, že chci - tam se běžně návštěvníci nedostanou, navíc je to exkurze až skoro na dno lodi, takže vpřed. Sraz je na hangárové palubě u promítadla, rovnou k nám nacpou čerstvé turisty z Belgie - jo, ti co nezkoukli video a bude je to mrzet! - a taky se tu zjevil Australan od snídaně - manželka šla prý radši nakupovat. Slaníme o dvě paluby níž, okoukneme tanky podél boků trupu, které předstírají pancéřování, a pak ještě o palubu dolů a jsme ve strojovně. Konkrétně strojovna číslo 1, směrem k přídi je první kotelna, směrem na záď je další strojovna. Dvě turbíny, každá s vysoko i nízkotlakou částí, nízkotlaká se jmenuje Sherley a má na krku i zpětný chod.

Turbíny jsou fakt malé, o rozměrech osobáku, a čtyři tyhle škodovky dokážou hnát letadlovku o 42 000 tunách rychlostí 32 uzlů. Když se teda dobře topí :) Ovládání je přes celou jednu stěnu, u druhé turbíny na levoboku je pak duplicitní. Neschází filmová klasika v podobě budíku se zvonky, kterým si můstek a strojovna navzájem posílají vzkazy o rychlosti. Dostaneme přednášku o převodovkách, šroubech, otáčkách, rychlostech, palivu, hicu a dusnu (o 20 až 25 stupňů víc než je venku, vždycky, proto měli jen čtyřhodinové směny). Cestou zpátky ještě můžem kouknout na únikovou šachtu - strojovny a kotelny jsou vodotěsné a oddělené, ale nějak se z nich musí námořník dostat, kdyby bylo nejhůř, takže je tu šachta vlastně až na dno lodě, uzoučká, a i odsud, dvě paluby pod hangárovou, je to hodně hluboký pohled :)

Cestou nahoru zajdeme ještě do zubárny a lodní pekárny. Ne moc velká místnost, velký stůl, podél zdi elektrické pece a nemalý počet míchadel. Ty velké dorty pro celou posádku se prý pečou po částech, pak se bombovým výtahem vyvezou na palubu, zase se složí a dodělá se poleva. Jo, a jídelna mužstva - místnost pro 400 lidí, jídlo se fasuje na chodbě, která vede od středu lodě až skoro k přídi.

Ještě jsem se proběhnul po letové palubě, okouknul výtahy a katapulty, okolo celé paluby je teď plůtek a pod ním ještě vyložené sítě, takže případný pád by dal docela práci. Na zadním výtahu se něco chystá, výtahy pro bomby jsou zaplombované, žádná sranda nebude. Je odsud krásný výhled na SF, z úplně jiného úhlu, než je tak notoricky známý, nafotím po okolí co se jen dá, protože už tu pobíhám pět hodin, je čas vyrazit na ferry. Než se dostanu do SF, tak bude půl šesté. Chtěl jsem se ještě stavit na exkurzi v čokoládovně, ale to už asi nestihnu.

Nestihnul, příště. Takže jsem se aspoň svezl na druhou stranu od hostelu tramvají - skutečnou tramvají, jezdí tu na jediné lince podél nábřeží - a přes Downtown podél Market Street - taková hlavní třída Downtownu - až skoro ke Golden Gate Parku, abych teda viděl i něco z té místní architektury. Mají tu jakýsi limit na výšku budov, snad ne víc než šest pater, takže krom centra okolní čtvrti vypadají dost podobně, takové vilky a domky a případně dvoj nebo troj nebo řadové domky, ale nic moc nevyčnívá, všechny jsou si dost podobné, a jako z obrázku San Francisca, fotky nelhaly :) Odtud se už jako pán nechám odvézt k Fort Mason a pro dnešek padla.

Fotky zde

Walking tour a vyjížďka ke GG

Zase brzo vstávat, už v osm, protože jsem děsná modelka a trvá mi až padesát minut, než se po probuzení začnu tvářit jakž takž jako lidská bytost. V devět je totiž sraz v hale a vyrážíme na prý nejlepší free walking tour po městě. Jde nás dvanáct, směs turistů převážně z Evropy, hlavně Německa. Průvodce se jmenuje Henry, žije tu šest let a provede nás po třech nejvýznamnějších kopcích města a okolních ulicích. Mělo by nás to zabavit asi na 4 hodiny, plus mínus pár hodin.

Vyrazíme směrem na Russian Hill - nejmenuje se podle Rusů, kteří by tu snad bydleli, ale kdysi tu našli ruský hřbitov (wtf) - a cestou Henry průběžně komentuje okolí a stavby, dojde i na zemětřesení a požáry z minulého a předminulého století, které podstatně ovlivnily vzhled a skladbu města. Vezmeme to tu trošku stroze:

• mrakodrapy tvoří v siluetě města tak rovnou hranici proto, že jsou to poslední domy postavené na solidní půdě a skále, všechno od nich směrem k moři, co neleží na kopci nebo na stráni, je postavené na navezené suti a hlíně a při příštím zemětřesení to všechno půjde ke dnu. A je to nemalá část SF :)
• když vypuknul v předminulém století požár, který spálil značnou část města, sčítání škod ukázalo, že hasiči ve snaze vyčistit v dřevěném a vyschlém městě pás, aby tak ohradili oheň a nemohl se šířit dál, způsobili víc škod než požár samotný. Ponaučení? Na chodnících od té doby na rozích jsou vyryté názvy křížících se ulic, až popadají kandelábry, bude se to hodit...
• nenápadný domek o šesti ložnicích a pěti záchodech u vjezdu do Fort Mason patří jisté Danielle Steel, t.č. spisovatelce, která seká jednu romantische knihu za druhou jak Baťa cvičky, a vydělává na tom pořádný balík.
• na kopcích je spousta schodišť, naprostá většina je lemovaná kytkami, keři a zahradami obecně. Schody jsou města, zahrady patří lidem, co bydlí v domech podél schodiště, a na vlastní náklady se o ně starají. Představte si skalku, dlouhou 250 metrů...
• z Russian Hillu vede ulice s nejvíc zatáčkami ve státech (no, hádají se o to s nějakým zapadákovem v Nebrasce, takže s rezervou) a zároveň je to jedna z nejstrmějších ulic v SF. Oblíbené místo skateboardistů, dokonce se tu pořádá každoročně závod ve sjezdu. Před několika lety jeden ze závodníků urazil hydrant a tak bylo možno připsat si i prvosplavbu ulice.
• regulované nájemné, v zemi kapitalismu!!! Dokud bydlíte, máte nájemné regulované, jakmile se ale odstěhujete, nový nájemník už dostane pořádnou pálku. Moc šikovné třeba pro zestárnuvší nájemníky - bydlíte v krpálu jako kráva ve třetím patře, přijde artróza, ale vystěhovat se znamená nechat si napálit nový nájem, mnohokrát vyšší než současný.
• v kopcích je povinné při zaparkování auta - pokud se neparkuje příčně - otočit kola tak, aby se auto navezlo do chodníku a zastavilo o obrubník. Nenatočíte => pokuta. A příslušník chodí každý den a bločky se množí a množí...
• nejstarší křestaňský kostel ve městě sídlí na adrese 666 Filbert Street :) Božská Marylin a Joe DiMagio - protože mladý pán už jednou ženat byl, ergo ho v kostele znovu oddat nechtěli - se vzali o několik dveří dál na radnici a na schody kostela se přišli jen nechat vyfotit pro novináře a rodinné album.
• nejvíc hospod a restaurací je v italské a čínské čtvrti. Italové si pomalovali kandelábry trikolórou, bohužel Číňanů přibývá víc než Italů, takže se China Town pěkně rozrůstá do ulic s červenozelenobílýmy sloupy.
• interiér Coit Tower nechali stavitelé věže vymalovat freskami, v době ekonomické krize ve třicátých letech. Malby jsou to barevné, pěkné, až na dvě drobnosti: vůbec NIKDO se na nich neusmívá, a naprostá většina postav jsou běloši... Náměty jsou výjevy z běžného života v Kalifornii té doby, autoři procpali na zdi několik dělnických výjevů, a dokonce i pár komunistických symbolů. Místní obyvatele to prý dost popudilo a chodili je přemalovávat. Muž v knihovně, vytahující z poličky Marxovo Kapitál, přežil.
• Filbert Street se z Telegraph Hillu, kde stojí Coit Tower, smrskne na schodiště, které klesá až na úroveň moře, podél skalnatého srázu vysokého cca 120 metrů. Před lety tu jeden zloděj zkoušel ukrást auto, byl vyrušen policií a chtěl utéct. Když doběhl k zídcem a zábradlí, přeskočil ho, zřejmě v domnění, že doskočí na ulici po svahu níž. Svým způsobem se trefil, ráno ho seškrábli pod skálou, dodnes je vidět místo dopadu. Rozhodně nebyl místní.
• v parku u centrály Leviho Strausse jsou pravidelné koncerty, busking v SF obecně jen kvete. Za rohem je výborná sendvičovna, nejlepší sendvič s krocanem a slaninou, co jsem kdy potkal - za sedm dolarů a stačil bohatě na oběd i večeři.
• Broadway, ulice s největší koncentrací bordelů a stripklubů ve městě. Unikátní je jeden z nich, který vlastní zaměstnankyně a zaměstnanci sami. Ale prý je krize, zákazníků je strašně málo, jen přijdou, očumují a jdou si zase po svých, útrata žádná.
• slyšel někdo tu historku o piánu, spouštěném ze stropu? Jak se na něm zapomenul zákazník s jednou slečnou a nějaký nebožák je i s piánem vytáhnul ke stropu a našli je až ráno? Já tedy ne, ale ten podnik tu je, historka se prý skutečně stala, on umřel s úsměvem na rtech, ona jen tak tak přežila a podnik prodává koktejl Sex on the Piano dodnes.
• na druhé straně ulice je krámek, “Stinking Rose” jehož motem je “We flavour garlic with food”. Česneková zmrzlina je jen jeden příklad za všechny, ale prý co s česnekem nemají, to rádi udělají.
• Nob Hill, nahoru vede ulice s největším stoupáním v SF, 36%. Jásejte, odsud už je všechno z kopce!

Tour trvala nakonec až do tří odpoledne, nachodili jsme toho docela dost, z kopce do kopce, ale to v tomhle městě asi jinak už nebude :) Rozhodně můžu doporučit, sice Henry občas nepočkal na všechny, když zmiňoval nějaký místní drb, ale to je detail. Rozejdeme se před Grace Cathedral, potom, co nám Henry každému osobně vysvětlí a poradí, kudy dál tam, kam kdo chce pokračovat. Já se svezu cable carem na nábřeží a budu pokračovat projížďkou po zálivu. Cable car je vůbec zajímavý vynález, takový podivný kříženec lanovky a tramvaje (proboha, neříkejte tomu “tramvaj”, není tam nic na elektriku, a NIKDY neříkejte “Frisco”), v jiném velkoměstě asi nic podobného neexistuje. To jen tady jim chcípali koně už po pár letech tahání nákladů do kopců, tak přišli s tímhle. V Cable car muzeu je to moc pěkně k nahlédnutí, kladky, lana, brzdy, vozy, ulice drnčí i když zrovna žádný vůz kolem nejede.

Tak, projížďka. Ve srovnání s podobnou v Seattlu je to o poznání horší. Už jen focení při nalodění - nejdřív jsem měl za to, že je to nějaká místní specialita, ale asi to k těm projížďkám patří, každého vyfotili (nebo to aspoň zkusili, není to povinné, jen jsou hodně akční :) V Seattlu se záchranným kruhem, tady před zeleným pozadím, kam pak znuděný fotograf v budníku doklíčoval Alcatraz nebo Golden Gate. A obrázek si můžete po návratu z jízdy koupit bratru za $10, dva se slevou jen za $15. Každopádně, v Seattlu fotila krásná mladá dívčina, která se neustále usmívala, a vyfotil jsem se? Nevyfotil, nepřemluvila mě, takže snaha zpruzeného puberťáka v SF byla od začátku odsouzena k neúspěchu.

Vyjížďka měla být s komentářem, ale jak jsem si posléze uvědomil, tak nikdo nesliboval, že bude z těch maličkých reproduktorků na lodi slyšet. Taky byl komentář ze záznamu, v Seattlu živě a průvodce vtipkoval a živě reagoval na ohlasy cestujících, a to jsem měl dojem, že v Seattlu to byla akce o kus masovější než tady. Ale pod Olden Gate jsme se dostali, na dosah Alcatrazu taky, vyvalené lachtany u mola 39 jsme nafotili, obrázků města mám na každý den v roce jeden, takže potud splněno. Ale v Seattlu byla teda větší švanda a tady navíc děsně foukalo, rozhodně bundu s sebou.

Zábava do pozdního odpoledne, jdu dřív na hostel, chci totiž nějak zkopírovat fotky z karty na externí disk, začínám být dost nervózní, při každém stisku spouště úplně slyším, jak se karta blíží ke kolapsu a fotky na ní k zapomnění :) Nakonec je tu na místních terminálech zkopíruju, ale do alba na net je už nedám, přihlásit se za $0.08 za sekundu na net a ještě tu zadávat heslo ke Skydrive účtu, tak to se mi ani v nejmenším nechce. Takže asi po návratu, uvidíme.

Fotky zde

USS Pampanito a spol.

Snídaně je tu dostupná až do jedenácti, v Seattlu zavřela kuchyň v devět třicet, takže netřeba pospíchat, na devátou bude dobře. Pak volným tempem pod kopec a přes pláž až na molo 45, kde kotví jednak USS Pampanito, americká ponorka třídy Balao, druhak Liberty ship Jeremiah O’Brien, obě jsou dostupné k prolezení a Jeremiah je dokonce plně funkční a pravidelně s ním vyplouvá posádka dobrovolníků.

Trošku odbočím - pokud má někdo dojem, že v SF (obecně vzato kdekoliv, kde se hodlám objevit) je spousta lepších a zajímavějších míst k vidění než nějaká rezavá konzerva, která se jen horko těžko drží nad hladinou, nemluvě o tom, že se s tím hergot zabíjeli lidi, tak si dovolím jen poznamenat, že každý máme holt priority různé. Já mám třeba rád zelenou barvu, někdo modrou... Mám holt slabost pro lodě, válečné obzvlášť, a v USA jich je k nalezení podstatně víc než kde jinde a často ve výborném stavu a za pakatel. Takže snad mi bude odpuštěno, když na prohlídku centra - které btw není nijak moc velké a část z něj projdu dnes odpoledne ;) - vyrazím o něco později, i na domečky a věžáčky dojde. Jo, a bude hůř, přes záliv kotví USS Hornet, spousta metrů na délku a aspoň 3 paluby na výšku k prolezení, o vystavených letadlech ani nemluvě, to nás čeká ve čtvrtek ;)

Tož molo 45. Pár exponátů z historie ponorky, informační panely, torpéda, už nepoužívaný šroub, ponorka :) Prohlídka začíná na zádi, navařili na palubu budku se žebříkem do podpalubí, rovnou do zadního prostoru s torpédy. Posádka si musela na nich vyloženě hovět. Prakticky tu neexistuje volný prostor, všude je nějaký budík, páčka, nápis nebo, když by bylo místa už moc, postel. Vzadu se sestoupí k torpédometům, pak prohlídka pokračuje přes dva úseky strojovny s diesly, potom část se vším možným, kuchyně, jídelna, lehátka posádky, marodka, pak centrála s periskopem, stolkem, před ní kajuty důstojníků a pak přední prostor torpédometů. V centrále svítí červené osvětlení, stovky a stovky budíků a páček, mapový stolek, periskop a průlez do věže.

Je to trochu pro trpaslíky, do průlezu mezi úseky se musím pořádně skrčit. Zkusil jsem jeden proskočit skrčkou a zhoupnout se o nějaké madlo nad rámem, asi by se to dalo po pár stovkách hodin praxe použít. Odbočkou vpravo bych si narozdíl od Cimrmana asi urazil hlavu o rám :) Stísněné prostory naprosto všude, i uličky jsou uzoučké, ještě, že jsem rachitické postavy, jinak bych neprošel. Na palubě je pak k okouknutí i původní kanón, ale na samotnou věž se dostat nedá, for your safety, což je škoda.

Ponorka kotví v přední části mola 45, přední je ještě dost místa pro ferry, které tam přijíždí z Oaklandu. Jedno zrovna dorazí, když jsem v podpalubí a Pampanito se začne dost zběsile houpat, že mám co dělat, abych vůbec došel na příď a dostal se na palubu - a to je ferry jen takové štěňátko oproti těm, co jezdí ve Vancouveru nebo na Vancouver Island, a motory má puštěné jen natolik, aby se udrželo u břehu. Na neklidné hladině se ta ponorka musí ošklivě zmítat, to bych asi oběd neudržel.

Za ponorkou kotví bývalá Liberty ship Jeremiah O’Brien, a zatímco ponorka vykukuje nad hladinu jen o pár metrů, tak JO je PODSTATNĚ vyšší, a pochopitelně i delší, ale to není tak znát :) U pokladny potkám dva starší české páry, které dost váhají, jestli jít nebo nejít na prohlídku, nakonec nejdou, když ta loď není úplně válečná (což je nesmysl, Liberty ships udělaly za druhé sv. války víc než většina bitevních lodí). Od veterána v budce dostanu ještě návod, kudy prohlídku jít - není tu průvodce, jen cedulky. Takže se vyplazím po můstku, který se dost ošklivě houpe, na první palubu před můstek, kde jsou jednak jeřáby, druhak dekly nákladových prostorů, vpředu je pak k prolezení plošina s AA kanónem (uzoučký žebřík nahoru, uzoučký žebřík dolů) pod plošinou se hrabe v kotevních řetězech klučina, zatímco babička se kochá krajinou.

Potom dál podél můstku - ještě nemám prý chodit dovnitř lodě - na záď, kolem dalších stěžňů s jeřáby a dekly od nákladových prostor, úplně na zádi je zase kanón na plošině. Dekly jsou přikryté plachtami a na nich jsou lavičky, prý pro cestující, jiné paluby tu nejsou - uprostřed lodě je nad palubou můstek s kajutami, pod palubou strojovna, a jinak je loď jen pět obrovských nákladových prostorů, a tam se moc výhledu neužije. Po palubní tour po strmém žebříčku do druhého prostoru, těsně před můstkem, kde je zřízené hlediště a filmem o historii lodě a malá expozice o tomtéž, a cesta do prvního prostoru, kde jsou obecné informace o konvojích, lodích 2. sv. války a expozice k vylodění v Normandii - několik historických vozidel, diorama z invaze.

Další část je nástavba s můstkem, dá se projít vlastně celá od dna lodě až na nejvyšší palubu můstku. Postupně se cestou nahoru propracuju přes kajuty strojníků a námořníků až k důstojnickým v druhém patře a samotnému můstku s kormidelnou, navigátorem, radiostanicí a pak i střechou se signalizací a čtyřmi AA kanóny. Je vidět, že loď je pořád používaná a kajuty obývané, krom historických reálii se v nich objevují i novější “exponáty” které používají jejich současní uživatelé. I kuchyně a jídelna jsou plně funkční a využívané (kamna na uhlí!! :)

To nejdůležitější, co loď zachránilo před sešrotováním, je pod palubou - dobrovolníkům se podařilo zprovoznit původní kotle a motor lodi, takže ji námořnictvo uvolnilo k odkoupení jako muzejní loď. Strojovna je přístupná přes všechna patra, když už ne všechny kouty, a vypadá rozhodně funkčně :) Taky se tu točily scény ze strojovny pro Titanik, což vysvětluje ty plakáty s Titanikem u výstavy k Normandii :) Strmé, úzké žebříčky, trubky, budíky, obrovský motor, horké kotle, hodně akční a to je vlastně O’Brien poměrně malá kocábka, žádný extra výkon. Každopádně klobouk dolů, že se jim povedlo tuhle loď znovu zprovoznit, věnovali tomu dobrovolně statisíce člověkohodin.

K obědu chci rybku z místního trhu, což je docela snadná záležitost, místní se pomalu perou, aby prodali kraba nebo škebli. Zapadnu po chvíli bloumání do hospody a přistane mi na stole platýs, s omáčkou z rajčat a bramborovou kaší. Cena není úplně lidová, ale zato je to vlastně celá ryba, která před chvilkou dorazila z vln, a je výborně udělaná, takže není proč remcat. Navíc personál téměř skáče nadšením, že má hosta v hospodě (mají skoro plno...) samý úsměv a jestli spokojen pán nebo ne, čeho je mi ještě třeba a tak podobně.

Další bod na programu je místní akvárium, prý s chobotnicí :) Trošku jiné než v Seattlu, ale nemají vydry a mají nádrž s tunelem a giftshop plný žraloků ve všech podobách a formách a z materiálů o kterých jsem mnohdy ani neslyšel. Potkám tu další Čechy, tentokrát česká studentka s kamarády ze Španělska. Ještě projdu celé molo 39, další místní turistické centrum u moře, spousta stravovadel, giftsopů, fakt peklo na kolečkách :) Jen na straně mola jsou na moři rohože a na nich vyspávají tuleni, taky místní atrakce :) Turistů mraky, včetně jedné výpravy z Brna - chvilku na mě koukali, než přiznali češtinu :)

Pokračujeme v krasojízdě, dneska se jde dál podél nábřeží, které se za Fishermen’s Wharf pomalu zbavuje nánosu turistů, ti vydrží jen zhruba k molu 31, odkud vyjíždí výpravy na Alcatraz, a pak už tu není vlastně noha turisty znát. A pomalu ani místních - podél nábřeží vede jedna z exponovanějších ulic, ale pěších je tu naprosté minimum. Dojdu až do Financial districtu, to je ta čtvrt, kde stojí všechny mrakodrapy, dám si kafe (za rohem je Café Praha, o dveře se opírá servírka a pálí jedno cigáro od druhé, no jako doma :) Kolem Transamerica Pyramid a dál, kolem hasičárny (ty jejich vozy jsou luxusní, a když si je člověk vyfotí, tak hasič ještě zapózuje a poděkuje :)

Minu lehce China town, a protože už se připozdívá a přichází hlad, tak busem přes město se svezu pod hostel a zaskočím nakoupit. Budu tu až do pondělka, takže minimálně večeře na hostelu z vlastních zásob se mi vyplatí. A navíc mám děsnou chuť na míchaný vajíčka na slanině. Kuchyně na hostelu je moc šikovná, uvařit tam nebude problém, včetně lednic a polic, to je oproti Seattlu zase podstatně lepší. Večer pak tradiční dopisování deníku a nabíjení všech aparátů co jich mám - nemáme na pokoji tolik zásuvek, takže se usadím v klubovně a postupně nacpu elektrony do telefonu, iPadu a foťáku.

Ještě stihnu objednat na pátek výlet na Alcatraz - bohužel odjezd je ve čtyři odpoledne, bude to určitě na tři až čtyři hodiny, a v pět odpoledne má být v parku Fort Mason sjezd food trucků ze všech koutů a širého okolí, což kdybych býval věděl, tak bych ten Alcatraz dal o víkendu - žrádlo a food trucky vůbec, to bude asi výborná akce. Prý je to už tradiční slezina a ochutnat se dá ledacos. A food truck je holt americká klasika... Škoda, možná zkusím ten Alcatraz přeplánovat a páteční lístek někomu prodat. Uvidíme, hlávko, uvidíme...

Fotky zde

Příjezd do SF a Hyde St. Pier

Po asi dvaceti kontrolách letenky, jestli je fakt v pondělí a ráno a ze správného letiště je pomalu čas vyrazit směr SeaTac. V pět mě přestane bavit neustálé buzení spolubydlícími nebo podvědomím a jdu na snídani. V poklidu si zabalím, odhlásím se z hostelu a jdu na metro. Říkají tomu tady Light Link a vede z centra až na letiště, rovnou k check-in kioskům a řadám. Pak prý, že to nejde... To jenom v Praze metro končí jedenáct km od letiště... Cesta pohodlná, rychlá, žádný dav, po několika stanicích vyjede vlak na povrch a tváří se jako normální povrchová doprava :)

Jsem tu včas, a ještě že tak, check-in nejde realizovat, anžto se moje rezervace liší od mého ticketu. Studený pot. Mráz v zádech. Mdloby. Po chvíli čekání asistentka za přepážkou oboje dá dohromady, rovnou mě odbaví, olepí kufr a odkýve čas odletu (i cíl :) Tak snad. Let samotný je v pohodě, celý ho prospím, proberu se až pár desítek mil před přistáním v SF. To asi abych si vychutnal ta prohnutá křídla, která se musí zákonitě zlomit a rozpadnout, klesání letadla a přistání na ranvej, která začíná tak těsně u moře, že už pomalu zouvám boty a studuju manuál k nafouknutí prámu :)

Oproti Seattlu, kde se s mým odjezdem začalo zatahovat, je tady hic. V poledne se vymotám s vyzvednutým kufrem a vyrážím do hostelu. Je to přes celé město, jezdí tam z letiště shuttle, ale chci se táhnout veřejnou dopravou, ať mám aspoň nějakou představu, jak to tady chodí. První část je letištní vláček, který mě doveze na zastávku BARTu, místního metrovlaku. Jízdenky mají tradičně magnetický proužek a odečítají jízdné při výstupu. Strčíte jízdenku do turniketu při nástupu, tu samou pak do turniketu při výstupu, odečte se z ní jízdné a turniket se otevře. Ve stanicích jsou automaty na dobíjení, karty i hotovost žerou. Nějaký spěchající cestující mi vrazí jízdenku s pětadvaceti centy, dobiju si a hurá na Montgomery St.

Tam někde bych pak měl přestoupit na bus - samozřejmě, že vyrazím opačným směrem, než je zastávka busu, ale na to se historie ptát nebude. Autobus jede skrz čínskou a italskou čtvrť, obě se na několika ulicích překrývají, takže je z toho docela zajímavý maglajs :) Jednu stanici od cílové zastávky bus zastaví a končí (mimochodem, změny čísel linek, jaké se teď nezdají Pražákům po upgradu MHD, jsou tady docela běžné - sedíte v autobuse a ten po zastávce změní číslo a pokračuje dál, takže mám docela slušný trénink na návrat do Prahy :) takže se s kufrem musím doplazit do kopečka k Fort Mason - a kopců tu ještě bude požehnaně...

Fort Mason je areál bývalé vojenské pevnosti a přilehlých budov, jako bývalá kasárna, bývalé sklady, bývalý muničák atd. Nejednalo se jen o US Army, pozice tu drželi i Španělé a další, dnes jsou tu na jedné straně soukromé rezidence, hostel a na druhém konci parku muzeum. Jo, je to celé park, na kopci nad mořem, kousek od Fisherman’s Wharf. Klasické nízké armádní budovy jako z amerického filmu. Zatímco Green Tortoise v Seattlu byl ve třech patrech v činžáku v turistickém centru města, tenhle hostel je trochu stranou a rozložený do přízemí a suterénu jedné dlouhé budovy. Pokoj 17, postel 2, normální postele, žádné závěsy, co se dá dělat. Hostel v Seattlu byl takový uzavřenější, víc jsem přišel do styku s ostatními, tady je to hodně rozlehlé, tak uvidíme. Rozhodně je tu větší kuchyň a jídelna, což je plus.

Check-in se ve skutečnosti koná až ve tři, takže se odsud vyhrabu až kolem půl čtvrté a jdu na průzkum okolí, protože mám hlad jako vlk. Vlevo od hostelu jsou čtvrtě a v mlze Golden Gate, vpravo pak by měla být pod kopcem pláž a vedle Fishermen’s Wharf. Tak k jídlu najdu asi něco tam než někde v pustinách domů vlevo :) Rybka na grilu kousek od mola, je tu ale děsně narváno - to jsem ještě nevěděl, že jsem jen kousek od In-and-Out Burgeru, který mi James doporučil jako luxusní a který je podle všeho asi hodně oblíbený, narváno až po strop, McDonalds o čtyři bloky dál si o takové návštěvě může nechat jen zdát.

Jsem na Jefferson Street u Hyde Street mola, kde je historické námořní muzeum - San Francisco Maritime National Historical Park. Krom malé expozice na břehu a na molu, která se týká obecně historie lodí v SF, a budovy zkraje pláže, kde je zatím netuším co, jsou hlavním lákadlem muzea restaurované a plavbyschopné historické lodě. Celkem 4 a pátá se chystá. Bohužel jeden škuner je z neznámých důvodů zavřený, na uhelnou loď je přístup jen v omezené hodiny kvůli přílivu, a dopoledne jsem ve městě fakt ještě nebyl, takže zbývají jen dvě, ale zato ty lepší. Historické ferry, parní kolesová loď Eureka, a trojstěžňový plachetník Balclutha. Obě jsou přístupné za malý obolus - $5 na hlavu a lístek platí 7 dní (tzn. ve čtvrtek můžu přijít znova, třebas :)

První je Eureka. Vypadá jako ferry, fakt jo :) Velký prostor na auta na první palubě, prostor pro cestující - včetně jídelny a restaurace - na druhé palubě, zdokumentovaná kolesa a motor, který je poháněl, včetně pádla, kterým se koleso muselo popostrčit, když motor zastavil s pístem ve válci úplně nahoře nebo dole, pak se nedal párou rozjet a posádka musela z první paluby ručně pootočit kolesem a tedy i pístem :) Vot těchnika. Je tu i několik historických náklaďáčků, noviny, jídelníčky, taková normální výbava ferry z přelomu století. Trup je pod vodou štíhlý skoro jako u normální lodě, a všechno nad hladinou je taková nástavba, která zajišťovala služby přívozu. Převážela až skoro do šedesátých let dvacátého století, po rekonstrukcích dobrovolníky je stále funkční.

Na druhé straně mola kotví Balclutha, trojstěžňový plachetník s kovovým trupem, bývalá nákladní loď, která převážela hlavně obilí a zboží jako víno, cukr nebo dřevo, jak už to tak u těhle plachetnic na konci devatenáctého století bývalo. Cargo is king :) Přistupná je vrchní paluba, nástavby a část spodní paluby, která je z části zaskládaná fingovaným nákladem, který loď převážela. Posádka byla poměrně malá, prý stačilo 30 námořníků na obsluhu plachtoví, a naprostá většina se nacpala do prostoru na přídi a nástavby uprostřed paluby. Kapitán měl samozřejmě kajutu na zádi, jeden z bývalých kapitánů s sebou vzal dokonce i manželku (respektive to bylo prý tak, že manželka vzala s sebou kapitána - od mala snila o tom, že se poplaví na plachetnici, bude sedět na horní palubě a šít na šicím stroji :)

Plachty jsou fuč, je ale k okouknutí ráhnoví i část lanoví, pořád nedokážu pochopit, jak to vlastně celé fungovalo… Jednou si budu muset na takovou loď sednout a nechat se svézt, jinak to asi nepůjde. A je to nechutná výška, už jen první koš je vysoko, teď ještě že by se snad houpala na moři, vlnobití... Nic pro bábovky, ale třeba snad jednou :) Musí to být paráda, navíc po Jamesově školení teď už i jakž takž vím, která část lodě je která (o lanoví se to říct ale nedá, to bude záhada asi navěky). Škoda, že se nedá sejít až na nejnižší paluby, jen z první pod palubou je přes mřížoví vidět dolů, nákladu se asi vešlo požehnaně, ne nadarmo se tyhle lodě vyplácely. Loď je plně plavbyschopná, dokonce ji pravidelně vyváží na různé akce a dá se objednat na výlet pro společnost. Na dostupných místech je pěkně popsáno, co obnášela práce na jednotlivých postech a různých povolání na palubě. Už se těším na další plachetnice ve Státech, kam se snad dostanu.

Večeři koupím cestou v Subway, vracím se kolečkem přes další blok trhu, kde je pořád frmol, ale nejdu moc daleko podél mol. Se stmíváním jsem v hostelu, začíná tu být docela živo, i když třebas mí dva spolubydlící už zalehli, a to je teprve sedm. První dojem ze SF je o dost lepší než ze Seattlu, naprosté minimum bezdomovců a žebráků, jen asi dva v úplném centru města, kde jsem přestupoval. Stejně tak je tu v okrajích, ne tak turisticky exponovaných, o poznání méně činžáků, které by byly oplocené a okamerované, s nápisy “No loitering, no trespasing, private property”. Je tu víc světla a tepla - ale pozor, ve stínu je docela zima, to jen sluníčko pálí jako divé, ale nevyhřeje, a překvapila v pět odpoledne mlha, která se přivalila od oceánu a vecpala se do města, k hostelu jsem šel hodně vlhkým a studeným ovzduším :)

Kolem pobřeží procházejí asi i aktuální trasy nákladních lodí do přístavu, takže čas od času bylo uličkami vidět, jak se po moři doslova prohnal panelák z kontejnerů na palubě nějaké té kocábky. V první chvíli jsem myslel, že mě šálí zrak, ale ta loď fakt uháněla :) A pořád je slyšet houkání lodí, i když tohle mě vzbudit nedokáže, ne po ponocování v Seattlu.

Fotky zde

Poslední potulka Seattlem

Nedělička neděle, něrabotáme, dospáváme :) Vymotám se z postele jen na tak dlouho, abych se doplazil do jídelny na snídani - je v ceně, co kdo sní, sendviče a kafe (to vynechám, nejsem magor :) - a potom zase do postele. Dokonce ani nezkouknu zprávy a maily, tak rychlý je můj výsadek pro snídani. Zatáhnu si zase závěsy a vylezu až v půl dvanácté. Medvědi by se mohli učit, jak má vypadat zimní spánek :)

Je pomalu čas oběda, a protože jsem zatím trh naproti prozkoumal jen okrajově, naobědvám se někde tam. Dneska by bodla nějaká rybka nebo něco z Itálie, uvidíme. Je to velká tržnice, v několika patrech a přes několik bloků, a prostory jsou doslova našlapané krámky, stánky a lidmi. Prodává se všechno. Zkraje a v prvním patře jsou to hlavně potraviny, čerstvé - zvenku ofce-zelenina, uvnitř pak maso, ryby, mořské potvory, ryby, mořské potvory a zase ryby. Všechno zaručeně čerstvé, ehmehmehm. Ale co jsem namátkou zkusil u několika stánků, tak rybky vypadaly fakt čerstvě - žábry v pořádku, očka správně lesklá, tak to asi bude většinou pravda. Místní vyhlášenou atrakcí má být házení rybou - objednáte si rybu, prodavač zařve dozadu na kolegu a ten mu jí přes celý krám hodí. Bohužel jsem tenhle stánek nenašel, takže v kolonce “hod rybou” mám áčko.

Postupně směrem na sever přibývá prodeje všemožných lapačů prachu, od originálních indiánských totemů až po čínský porcelán. Všude jsou samozřejmě stravovadla, stánky různých kuchyní, italská, krabí, jeden krámek se tu chlubí nejlepším clam chowderem na světě, ale my znalí víme, že ten se dělá v Bostonu, takže dneska budou těstovinky. Klasická pouliční jídelna, pult s kuchyní, dva obsluhující a vařící, objednám si a za chvíli jsou penne s rybkou přede mnou. K tomu citrónová limonáda, splněno :)

Po obědě se přes trh (má cenu zmiňovat, že jsem odolal svodům a nekoupil si tričko s obrázkem Seattlu? :) dotoulám znovu k Space Needle, chci ještě nakouknout do Pacific Science Centra. Bohužel nejsem úplně cílová skupina - mají všechno pěkně zpracované, ale zaměřené spíš na podstatně mladší kategorie. Být mi deset, užil bych si to tu rozhodně, expozice o lidském těle nebo jednoduchých strojích (zvednul jsem 250kg, heč) jsou pro děcka jako dělané.

Pozdně odpolední návrat na hostel, trochu zpacifikuju věci v kufru a báglu, abych ráno jen zbytek naházel do kufru a mohl vyrazit na letiště. Odlet je v 09:23, v pondělí ráno prý můžu čekat menší špičku, navíc bude určitě odlétat i další část návštěvníků PAXu, takže v 07:20 abych tam byl, cesta je na hodinu, takže vstávat se bude v 05:55. Recepce pracuje 24/7, takže check-out nebude ráno problém. Ještě jsem zkusil znásilnit počítače v jídelně, kde je přístup na net, jestli na nich nepůjde zkopírovat fotky z aparátu na disk, abych měl aspoň zálohu, když už je zatím nemůžu uploadnout na net, ale marně, celé zaříznuté jako kiosk, jen browser a net, žádné USB :( Tak aspoň nedělní free dinner jako náplast, tentokrát pasta bolognese, opět dobrá, včetně vegetariánské varianty. Kdybych na tu večeři nezapomněl, tak jsem si dal k obědu něco jinčího, dvoje těstoviny za den jsou zbytečná duplicita :)

A jdu brzo spát, s naivní představou, že toho víc naspím. Omyl - spolubydlící, mužík z Indonesie (kam jsem nyní oficiálně pozván na návštěvu, pohodový chlapík, pracuje pro Dell), který ráno odjel na letiště, je v jedenáct večer nahrazen někým novým, nějakým bídákem. Probudil mě při nastěhování a dokonce by se mu to povedlo i při vystěhování v půl páté ráno, nebýt toho, že jsem stejně nespal :)

Underground Tour a vyjížďka kolem přístavu

Opět brzké ranní vstávání tedy již před půl devátou (šoking!!) a vyrazím na desátou na Pioneer Square, odkud začínají Underground Tours - Martin doporučil, že je to zajímavá prohlídka, tak jdem na to. Prohlídku v deset nestihnu jen o chlup, takže si musím počkat až na jedenáctou, mezitím obejdu náměstí(čko) - všechno v historickém stylu, staré domy, jen na jedné straně do náměstí zasahuje špičatý parkovací dům, a je nějak nakřivo, jen nemůžu přijít na to jak. Nad náměstím je vidět špička Smith Tower, kdysi nejvyšší budovy západně od Mississipi - stavitel chtěl postavit mrakodrap v New Yorku, tam z toho nebyli úplně nadšení, tak ho postavil v Seattlu - a dnes už jen jedna z vysokých budov v Seattlu a ani zdaleka nemůže těm vyšším konkurovat.

V jedenáct nás vpustí do dobově zařízeného lokálu, celkem asi stovka lidí, které si pak průvodci rozdělí na čtyři skupinky, a absolvujeme dvacetiminutový úvod do prohlídky. Hlavním mluvčím je jeden z průvodců, dlouhobělovlasý Paul, a celých dvacet minut má nesporné kvality výborného stand-up vystoupení. Je vidět, že už to nějaký čas dělá a vtipy jsou vypointované a načasované na chlup přesně. Naváží se do Tacomy a o moc lepší mínění nepředvádí ani o zakladatelích Seattlu a městě samotném. Trošku mi to během prohlídky začalo připomínat Ank-Morpork a jeho přístup k událostem všedního dne. Od “one step” programu (bude dále řeč) přes neskutečné zbohatnutí na účastnících zlaté horečky až po cech šiček a švadlenek :)

Po úvodu se rozdělíme na skupiny a s průvodkyní Anne jdeme za roh. Staré centrum Seattlu - několik bloků v okolí Pioneer Square - totiž není postaveno úplně na podloží, které v době založení města tvořila kombinace bahna a písku. Na tomhle si postavili první usedlíci svoje domy, pravidelně jim ulice spláchnul příliv a odliv, takže celá oblast vlastně nikdy neměla šanci vyschnout. Do toho se zavedla kanalizace a všechen odpad se potrubím svedl z kopců do bažin na břehu moře, takže při přílivu nebylo neobvyklé, že jim voda do ulic vrátila co se dalo :) Jako zlepšovák zkusili ulice vystlat pilinama - jeden ze zakladatelů a hybatelů města podpořil dřevozpracující průmysl, na kterém Seattle založil svojí existenci, postavením parní pily. Jistý Henry Yesler, člověk, u něhož záznamy jasně prokazují, že neměl naprosto žádné morální kvality, svědomí nebo respekt k zákonu (záznamů je hodně, byl jedním z prvních starostů Seattlu a zastával i další politické a vládní funkce ;)

Takže Downtown vystlali pilinama a po příštím přílivu se jim ulicemi prohnala vlna ovesné kaše :) Navíc kanalizace měla svoje mouchy (hlavně nezvládnuté řešení zpětného proudu, když na kopci spláchlo víc mís zároveň, docházelo občas k výtryskům :) Když pak pomocník v tiskárně zkusil uhasit hořící lepidlo kýblem vody, čímž efektivně lepidlo rozeslal po celé tiskárně, nasáklé barvami a terpentýnem, hned vedle skladiště s novou zásilkou whisky, a lehla tak popelem nemalá část starého Seattlu pod kopcem, usoudili moudře moudří, že by nebylo od věci začít tak nějak z čistého stolu. Všechny domy kamenné, žádné dřevo, a zvedneme celou novou výstavbu na úroveň prvního patra :) Ulice zajistí město a domy vlastníci.

Město srovnalo se zemí několik kopců v okolí, bloky domů obestavěli zdmi a mezi ně se pak nacpala hlína z kopců a udělali nové ulice v nové výšce. Majitelé mezitím stavěli svoje domky a banky a obchody s tím, že vchod bude také na úrovni prvního patra. Jenže co s chodníky, ty zůstaly dole... Přistavili tedy žebříky - kdo chce přes ulici, vyleze po žebříku na ulici, přejde a na druhé straně zase sleze. Byly to divoké časy, spousta alkoholu, často se stávalo, že první krok po žebříku dolů byl i krokem posledním (již zmíněný one step program :) Když už pádů bylo moc, tak došlo nakonec i na zastřešení starých chodníků novými a všichni byli spokojeni.

Samozřejmě něco bude asi lehce přehnané a přibarvené ale celkové podání, spolu s návštěvou a procházkou po původních úrovních chodníků a budov, to dělá z underground tour doporučeníhodnou záležitost a velice zábavný podnik. Člověk se dozví spoustu zajímavostí a pikantností z historie města, které vzniklo hlavně pro prachy. Například při průzkumu obyvatel (za účelem zjištění, co se dá vlastně zdanit) se zjistilo, že ve městě je nemalý počet mladých, nezadaných dam, sdružených povětšinou v okolí několika málo čtvrtí, které jako své povolání uvádějí “švadlena” nebo “šička”. Seattle samozřejmě tohle jejich podnikání zdanil a po dlouhá desetiletí patřila “daň z jehelníčku” mezi jeden z nejvýznamnějších městských příjmů. Když byla v minulém století zavedena prohibice, přesunuly se bary a nálevny a šicí kroužky právě i do zastřešeného a uzavřeného podzemí, pro které město nemělo lepší využití. Zkrátka je to vtipné a docela i uvěřitelné a informačně hodnotné, když budete v Seattlu, nezapomeňte :)

Bylo brzké odpoledne, zhltnul jsem u malého Japonce oběd a šel hledat vyhlídku. Z Undergound Tour mám slevu na vyhlídkovou verandu Smith Tower, odkud má být nejlepší vyhlídka po okolí vůbec. Bohužel, celý víkend je zavřeno… Druhá možnost je Columbia Tower, nejvyšší budova ve městě, v 73. patře je vyhlídka. Třetí je Space Needle, ale ta je a) drahá, b) narvaná, c) menší. Columbia Tower - vysoká, černá asi mi přeskočilo… Výtahem jsem za několik sekund - fakt děsně rychlé je to - ve 40. patře a pak ještě dalších 30, stejně tak rychle. Rozhled je tedy omezen směrem k severu, kde stojí zbývající patra věže, ještě má asi 4, ale jinak je to paráda. Je nádherné počasí, ani mráček, vidět je do daleka - Tacoma, Olympic Mountains, ostrovy okolo Seattlu, na ostatní mrakodrapy se díváme shora, i na tu Space Needle. Idylka. Samozřejmě nestoupnu si až k oknu a když odvedle začnou vykládat, jak při posledním zemětřesení vypadla nějaká skla z oken a vůbec se to nahoře tak houpalo, rozmyslím si svoje delší posedávání na vyhlídce a mažu rychle dolů. Ještě nafotím spoustu obrázků Mt Rainier - je v dálce, strašně velká, hřeben hor před ní se ztrácí v oparu, takže to vypadá, že ta ohromná hora si vyrostla ze země jen tak. Fakt nádherný pohled, jen na fotkách to bude asi tragédie, což je škoda.

Odpoledne se nám chýlí, sluníčko se pomalu přesunuje k západu, to jest nad moře, takže od moře bude asi fajně nasvícený Seattle. Jdu na Argossy Cruise - hodinová projíždka s průvodcem po přístavu a blízkém okolí. Na loď nasáčkují snad dvě stovky cestujících a jede se. Podél mol na sever, pak přes záliv k ostrovům, zamáváme (já teda moc ne) nějakým mořským potvorám, co se vyvalují na bójce, pak k dokům, kde se staví a prohlížejí zrovna nějaké lodě pobřežní stráže a jeden ledoborec, pak obchodní přístav, kde se zrovna nakládá jedna loďka kontejnery - a je to teda fofr, jeden kontejner za druhým tam sází - a nakonec podél mol zase zpátky. Výhled na Seattle je perfektní, obloha modrá, umět tak fotit :)

Na hostel dorazím už za tmy, utahán a znaven, místní nerdi se pomalu trousí z PAXu, někteří zase vyráží někam na Pub Tour, já abstinent nekuřák to zapíchnu do pelechu :)

Fotky zde

Museum of Flight

Snídaně v hostelu, brzy z rána - pro mě tedy v půl deváté - toasty na sladko i slano, kafe, čaj, vajíčka. U snídaně si zjišťuju, jak to tady vlastně chodí s městskou dopravou a jak se dostanu k letišti Boeingu. Funguje to dobře, děkujeme za optání :) Metrotransit tu má dokonce Fare Transit Zone, kde se jezdí zadarmo a platí se až při výstupu mimo tuhle zónu. Pro socialisty uvedu, že se to evidentně neosvědčilo a od září kurvy kapitalistické zónu ruší a budou odírat všude a všechny :) Ale to jen tak na okraj, mě to stejně nepomůže, protože The Museum of flight je mimo tuhle zónu, takže $2.25 za cestu. Tradičně zapomínám, na které zastávce to mám vystoupit, prostě u nějakýho letiště cestou, po takový zatáčce a né hned, muzeum je až někde na konci, tak ne hned na začátku, jasný?

Všechno se zadařilo, letiště Boeingu se táhne kilometry a kilometry a muzeum je docela dobře vidět (a taky není úplně nejmenší :) Na jedné straně silnice je letecký park pod širým nebem a budova s jakousi vesmírnou expozicí, na druhé straně pak hlavní budovy a samotné letiště. U pokladny předbíhám, protože CityPass, že, btw slečna za pultíkem byla před lety v Praze, což už mi přijde úplně normální, skoro jako by všechny pokladní vybírali podle toho, jestli měly něco s ČR. A teď kam. Začnu pěkně vlevo, kde jsou v místnosti vidět letadýlka, ale jako první je v cestě expozice k dobývání vesmíru Rusy a Američany.

Modely, fotky, ilustrace, videa, reálné exponáty - pult letové kontroly, který se používal u letů Apollo, maketa Roveru, na které cvičili astronauti jeho rozbalení (aby ho nakonec hodili výrobci na hlavu, že tohle fakt né :) nebo velitelský modul Apolla, výrobní číslo 007 - vyhořelé Apollo 1 mělo číslo 012 a bylo úplně shodné jako vystavená 007. Ty dveře na vstupu, co se nedaly otevřít dřív jak za minutu, vypadají fakt komplikovaně… Je tu vystavená třeba maketa ISS modulu Destiny, na které cvičili Žaponci před odletem, nebo návratová kapsle Sojuzu. A samozřejmě spousta mock-upů, modelů - Mercury, Sputnik a další. Zkusil jsem si i přistání lunárního modulu na Měsíci - výhled jako astronauti, dvě páky, palivoměr a do uší pípá zlověstně signál docházejícího paliva. Na první pokus všechno dobrý, prohlašuji svůj výcvik za ukončený :)

Následuje hala s letadýlky, skutečná letadla a jen minimum atrap a modelů. Od nejstarších, papírových a dřevěných poletuch přes letadla z druhé světové a studené války až po experimenty, které se neujaly (auto s křidélky, například) Po stranách jsou ještě expozice vedlejší, o námořním letectvu a letadlových lodích a o letišti Seattle-Tacoma. Co se nedá přehlédnout je ale Lockheed M-21 uprostřed haly - vypadá to jako Blackbird, tak to asi bude Blackbird :) Je to upravená verze Blackbirdu, na zádech má pylon a na něm výzvědný modul, který se za letu nad územím vypustil a pak už si letěl plně automaticky dál, nafotil, nad oceánem vyhodil balík fotek a zničil se. Postavené byly 2 letouny M-21, jeden byl při zkušebním vypuštění modulu zničený a na druhý teď koukám :) Ten modul se pak vypouštěl z upravených bombardérů, asi jim přišlo škoda ničit letadlo za 40 milionů dolarů za kus :)

Je tu možnost sednout si do kokpitu SR-71 nebo F-4 - dost místa na nohy a hodně budíků - potom Mig-21 z ČSSR - zachránili jeden kus před sešrotováním a skončil tady - a další Migy (upravený Čínský 17, 15 a ještě jednou 21) i Corsair se složenými křídly a motorem v řezu, venku před budovou pak stojí s podvěšenou atrapou výzbroje F-4, F-14, B-52 a jedna do plastiku zabalená B-17, jen převázat mašlí a šoupnout pod stromek :) Rozříznutý trup Boeingu 303 - ulička mezi sedadly je fakt velká, větší než byla ta v 747. Je tu docela dost veteránů, obcházejí s rodinkami a ukazují, kdo kde sloužil a koho kde postřelili :)

K obědu v místním Wing café je tradiční burger - Martine, máš pravdu, nic jinýho se tu snad nejí, burger nebo sandwich - a hranolky. Oběd na verandě s výhledem na letiště, kde každých pár minut přistává letadlo - malé, střední a i dvě 737 - a nad hlavou, protože SeaTac je pár kilometrů vzdušnou čarou na jihozápad, co chvíli prolétá a otáčí se nějaké startující monstrum, které nabírá výšku, to byl rozhodně zajímavý zážitek :)

Po obědě mě na druhé straně budovy čeká expozice k první a druhé světové válce a ještě historická expozice o samotné továrně a jak strejda Boeing zbohatnul na armádních kontraktech :) Válečná expozice je ve dvou patrech, dominují jim hlavně modely a skutečná letadla těch nejznámějších typů - Bf-109, Spitfire, Velbloud, P-51 nebo Zero, asi dvanáct kousků, plus další ne tak známá, to všechno dopněné o modely reálií jako knajpa pilotů RAF z druhé světové nebo bunkr z první, a kolem všude fotky, videa a audia (dobové vysílání rozhlasu z prosince 1942 v době útoku na Pearl Harbour, např). Hodně tmavá místnost ale, a díky nasvícení to není s fotkama tak slavné. Navíc mi chcípla baterka ve foťáku (po poslední fotce M-21) pročež jsem ho proklel a zbytek fotím telefonem (uáááá). Ale tak dá se to, není to taková tragédie, ale nafotit tím černé letadýlko Rudého barona pod černým stropem, pěkně od stropu nasvícené, to se mi asi nepodařilo :)

Předposlední bod je budova s vesmírnou expozicí přes silnici, nakonec se ukáže jako naděje do budoucna, ale teď nic moc. Muzeum dostalo totiž od Houstonu darem simulátor raketoplánu, na kterém cvičili astronauti - kompletní 1:1 model se vším všudy, schází křídla a přebývá gravitace, jinak je komplet - a teď ho tu staví a skládají dohromady z přepravek a náklaďáků. Okolo jen pár všeobecných exponátů, hlavně panely o tom, jak to teď bude všechno super, když skončily raketoplány a bude provoz komerční.

Na závěr poslední letadýlka pod širým nebem. Zaparkovaná za barákem stojí první letuschopný 747, prototyp 737, Air Force One C-137, se kterým lítal Kennedy, Super Constallation od Lockheedu, který podle všeho ze šrotu muzeum koupilo v Torontu, a jediný Concorde na západě. 747, Air Force One a Concorde jsou k projití - pilotní prostory a některé další jsou oddělené plexisklem, takže všude se jít nedá, ale aspoň jsem ze schůdků Air Force One před svým odletem na zahraniční cestu pokynul zástupcům tisku, a usadil jsem se v pracovně :) Concorde teda překvapil, uzoučká ulička v už tak úzkém trupu, a dlouhá řada sedaček kam až oko dohlédlo. Králíkárna.

Pozdě odpoledne jsem vyrazil zpátky, busem se svezl do centra a po nábřeží jsem došel až k akváriu. Měli prodlouženou otvíračku, a ačkoliv rybky nejsou moje oblíbená zábava, a navíc tu nemají žádné tučňáky, zašel jsem. Nakonec jsem skoro hodinu seděl u bazénu a koukal na mořské vydry :) Moc sympatický potvory, buď žerou nebo si čistí kožichy od mastnoty, aby dobře izolovaly. Krásně se cachtaly v bazénu.

Tádydádydá, pro dnešek asi všechno. Večeře od Mexičanů za rohem, trocha socializace (ale ne moc, já se s těma nerdama nějak nezvládám bavit :) a trocha zábavy - na ulici pod okny začal chlapík hulákat, jak nás všechny Ježíš miluje, pak se s ním porvala nějaká otrhaná ženština a nakonec to celé přijeli rozehnat policajti. V sedmi autech, žádní troškaři. Kazatele sbalili i s Biblí a ženština zdrhla, takže obecenstvo mělo po žížalkách.

Fotky zde

Hurá do USA

Martin je stále přesvědčen, že neodjedu. Nenechám se jeho pesimismem (i když se u toho teda dost chechtá) nijak nalomit, ale jen tak pro klid duše ještě zkontroluju jízdenku v mailu a pas v brašně. Všechno sedí. Vysadí mě zase u Pacific Central Station, někde u Gate 4 by měl čekat můj bus. Natočili mu EKG a co myslíte? Měl ho tam! :) V klidu nasedám, kufr i bágl jsou dole, doklady mám u sebe, na hranici s USA je to asi hodina cesty, takže je snad naprosto pochopitelné, že usnu, aby mě mohli za hodinu zase vzbudit. Autobus si odjede někam na vlastní prohlídku, nás chudáky se všema kuframa naženou do koridoru, kde pak sedí ozbrojení a děsně důležití úředníci v uniformách, a jeden děsně tlustej chodí kolem fronty, všechny nás popohání a je vůbec takovej špatně naloženej. Samozřejmě, že skončím u něj. Dost arogantní, ale nakonec rychle odbyto, zase všichni nakládáme ty svoje kufry a jede se. Helou, jů es ej!

Cestu do Seattlu v podstatě proklimbám, kdyby mě pořád nekopala vedlesedící slečna, bylo by to asi veselejší. Většina cestujících vystupuje v Seattlu, přes ulici od King Street Station, a první, co musím udělat, je jednak si odskočit, a druhak do sebe nalít nějaký kafe. Možná ne v tomhle pořadí, ale je potřeba oboje. Zařídíme ve Starbucks na rohu - kafe standardní, trochu to funguje, záchody teda ale fešácký, mají je “propůjčené” od hotelu, v jehož budově jsme, klíč je kartička o velikosti iPadu, aspoň šest hvězdiček :) Dopiju svoje a jde se na hostel. Je to jen asi 15 bloků (a stejně mi nefunguje wifi, takže se nepodívám na žádnou místní dopravu) a aspoň se kouknu trochu po městě, takže s věcma pěšky. No jasně, do kopce je to, jak jinak. Hostel sice leží asi tři bloky od moře, ale z mapy nebylo poznat, že ty tři bloky jsou klesání jako svině, takže hostel ve skutečnosti je holt směrem vzhůru :)

První dojmy ze Seattlu - dost tmavé a špinavé. Po pár blocích zjišťuju, že je tu i mnohem víc žebráků a bezdomovců než ve Vancouveru nebo Praze, a to jdu vlastně Downtownem, skoro centrum, do čtvrti, kde se pohybuje velké množství turistů, není to tedy žádná temná okrajová čtvrť. Večer mi ten dojem místní potvrdí, ale zase dodávají, že jsou v podstatě neškodní a nedotírají. Každopádně tenhle dojem se další den jen upevní. Navíc město vypadalo samo dost ponuře a temně, ačkoliv svítilo sluníčko co jen mohlo, a tenhle dojem se naopak ukáže už odpoledne a v pátek jako naprosto mylný :)

Green Tortoise Hostel je v Pike Street, naproti Pike Marketu - velký trh, ovoce, zelenina, všechno možné, nemalé množství stravovadel, plody moře, jedno z turistických center Seattlu. Check-in je v půl jedné, takže se jen zapíšu - mají tu frmol, chvíli nemohli najít rezervaci :) - šoupnu kufr do úschovy a jdu někam sehnat snídani. Kavárna za rohem a cinnamon roll (skořice, hmmmmmmmmm :) ještě okouknu pár bloků kolem a jdu zpátky do hostelu. Všechno v pohodě, fasuju kartu od dveří, postel a skříňku, ukážou mi co kde tu je, vypadá to na docela pohodový pobyt. Žádný stres, spousta zpráv a akcí na nástěnkách, velká jídelna, bude soušlajzing :)

Co s načatým odpolednem? CityPass, koupený na jaře, obsahuje celkem 7 atrakcí, kam mám vstupné se slevou (a předbíhání ve frontách :) tak je čas vyzkoušet, jestli jsem nevyhodil peníze za něco, na co by si nejradši provozovatelé atrakcí, kam mě CityPass protlačí, nejradši neplivli :) Tákže, co tu máme: Space Needle, dva výjezdy nahoru během 24 hodin (muhehe :)), Argosy Cruises, hodinová plavba kolem pobřeží Seattlu, panoramata a podobně, Seattle Aquarium, no budiž, to je možnost, když bude hnusně, pak EMP Museum, Pacific Science Center, a nakonec výběr, buď Museum of flight nebo ZOO (kdo by šel na zvířátka, když si může sednout do kokpitu M-21 :) Samozřejmě jsou i další možnosti, CityPass jsem pořídil hlavně kvůli tomu, že na dost míst bych stejně šel a takhle to vyjde levněji.

Volba padá na EMP Museum, je to zase pár bloků odsud, směrem me Space Needle, kousek od tama by mělo být i Pacific Science Center, a zpátky to vezmu kolem moře přístavem. Aleje, dlážděné chodníky, příjemný stín, v zádech mrakodrapy, příjemná procházka odpoledním městem. První je v cestě Space Needle - fakt vysoká, rouhání je to - a její giftshop u paty, EMP muzeum je za ní, v budově s rozvlněnou a barevnou fasádou. U pokladny dostanu od slečny, co má prarodiče v Kutné Hoře (ten svět je kurevsky malej), CityPass booklet s lístky na jednotlivé atrakce a rovnou začnu s EMP.

Výstav je tu současně několik, v prvním patře Nirvana, fotky Stounů, sbírka a historie (hlavně elektrických) kytar, ve druhém patře jsou pak volně přístupné zkušebny a budníky s různými nástroji, člověk si může vyzkoušet hraní od kytary přes bicí až po basu nebo mixování všeho dohromady, a v suterénu jsou dvě výstavy artefaktů - sci-fi a horory. Mňam :) Expozice k Nirvaně mě nijak nevzala, nejsem holt fanoušek, fotečky Stounů byly o dost lepší, i když jen dokazují, že Jagger vypadá jako vychlastaná troska už léta letoucí a nebude to tudíž drogama, ale jde o jeho přirozený zjev :) Historie kytar je moc pěkně udělaná, jedna kajtra za druhou, první pokusy se snímáním zvuku strun elektricky (a boj s patentem, protože to zavání telefonem!) a první zesilovače až po unikátní a na míru dělané kousky a klasické a někým proslavené (jako třebas basa Höfner 500/1, na kterou drnkal sir McCartney :) Hudebník ze mě nebude, ověřeno v praxi ve druhém patře. Struny se mi motaj, buben bych prokop a tón neudržím ani heverem. Ještě tak to zmixovat, ale to už by byla nahrávka hodně avantgardní. Zajímavě uděláno, mixuje se vlastně produkce ostatních návštěvníků, kteří právě na něco zkouší hrát, a navzájem se neslyší.

Jdem do suterénu :) Horrrrrrory, od starých a ještě starších, jako Frankensteinova nevěsta nebo Little shop of horrors (ten starej, ne muzikál nebo ten s Martinem) přes Aliena až po Saw. Vystavené skutečně použité rekvizity z filmů - pila ze Saw, oblek Aliena, sekera ze Shining, chlupatej crittersák a další, s ukázkami z těch filmů (“here’s Johnny” :) plus hromada infografiky a dokumenty o režisérech a dalších filmech. Dost jich mám ještě nezkouknutých, holt horory nejsou moje silná stránka, se sci-fi to snad bude lepší :)

A bylo :) Hned první exponát, vydání “I have no mouth and I must scream”, by mělo IMHO patřit vedle k hororům, protože to je tak děsivá knížka, že by se tam určitě neztratila. Artefaktů a rekvizit je tu dost a dost, občas mě potěší, že nezapomenou na filmy nebo knížky, které bych sem určitě zařadil já. Je tu uniforma Brenta Spinera ze ST:TNG, pistole Corbena Dallase, Enderova hra, oblek Supermana, hůlka a přívěsek Yody, lightsabre Darth Vadera, v rohu na písku sedí výroční vydání Duny (juch, moc pěkná obálka, hned bych si ji koupil :) a v čele kapitánské křeslo Jamese T. Kirka, lehce posypané tribly :) Nezapomnělo se ani na brýle Jacka O’Neilla nebo hábit Nea. A potěšila i uniforma Uhury, uniformám z původní série třikrát hurá :) A mezi tím vším jsou další knížky, tématicky rozhozené podle námětu, asi dvě jsem neznal a budu si muset doplnit. Jen škoda, že do křesla se nedalo sednout...

Ještě jsem zapomenul v prvním patře na expozici k filmu Avatar, hromada obrázků zvířat a kytek, které si do toho světa vymysleli, rekvizity, stoly z té jejich laboratoře, na kterých se skutečně dalo rukama pracovat s počítačem generovanými obrazy (takový iPad o velikosti dvou stolů :) - super věcička, za pár let bych si to i pořídil - generování záběrů s herci z řad návštěvníků a podobné ptákoviny.

Celým EMP jsem zabil odpoledne, na sedmou je v hostelu společná večeře (free mexicana :) takže volným tempem podél pobřeží a parky zpátky. Jistá dáma v minulosti přišla s myšlenkou, že na každé volné místo ve městě by se měl dát park, a aby se jí zbavili, tak jí vedení města vyhovělo. Proto je několik kilometrů nad Downtownem podél pobřeží jeden velký, dlouhý park , z jedné strany moře, na druhé ulice s trhem a muzeem umění a vůbec docela živo.

Večeře potěšila, samoobsluha s mexickou kuchyní, čerstvé, dobré. V klidu jsem si dopsal deníček, pobavil se s kolegy okolo - v Seattlu probíhají právě dvě velké akce: PAX, sjezd vývojářů a fanoušků indie her, a nějaký Boomcosi, to je zase hudební akce. Takže naprostá většina aktuálních hostů jsou pařani, co přijeli na PAX a vytáhli hromady balíčků karet a jedou ty svoje útoky a obrany a spelly a RPG fantasy vůbec. Já toho mám po dnešku dost, takže hurá do postele. Spodní postel palandy, závěsy kolem dokola, docela pohodoví spolunocležníci, nikdo nechrápe. V jedenáct to zapíchnu a vzbudí mě až hukot z trhu přes ulici v šest ráno :)

Fotky zde

Poslední den v Kanadě

Balíme, balíme! Trochu jsem si přispal, dokonce jsem ani neslyšel Martina, když odcházel do práce :) Dopoledne jsem vyrazil ještě do Downtownu, kouknout po městě a na moře a nakoupit ještě nějaké ty dary z dalekých cest (“koupíš je hned první týden, ať to pak nemusíš honit na poslední chvíli” - chacha :) a prošel jsem se po Kits Beach zpátky. Zatím nezačalo pršet, jen lehce pofukovalo, takže jsem na balkoně začal sušit spacák (sušil jsem už v úterý po příjezdu - teda spíš větral, spacák moc vlhký nebyl - ale začalo mi do toho pršet a nevšiml jsem si včas :) a hlavně stan, který neplánuju ve Státech rozbalit, a věru nechci Lasikovi vrátit plesnivou hromádku :) Šlo to rychle, vítr se stanem dělá divy, takže pohodička, pohoda, nic ho během měsíce nesežere.

Sbalit, nacpat všechno do kufru a do batohu - je to zvláštní, nakonec je kufr těžší a nacpanější než byl při příletu, ale vypadá to, že mám snad všechno, nikde se nic povědomého nepovaluje. Jen v koupelně kartáček, pasta a ručník, takže papírek na kuchyňskou linku, jsem naprosto schopný si ráno vypucovat zuby a ten kartáček zase vrátit do koupelny místo do batohu. Jasně, koupil bych si v Seattlu novej, ale připadal bych si jako blbec, takže proto cedulka :)

Večer ještě zaskočíme na suši na 4th Ave (se s těma hůlkama snad nikdy nenaučím...) a to je poslední noc v Kanadě. Snad ještě třikrát kontroluju jízdenku, jestli zase nemám vlčí mlhu, ale snad je vše v pořádku - v 06:30 odjezd směr Seattle o/

Jasper

Navážu tam, kde jsme našeho hrdinu opustili na konci minulého dílu: stojí na kraji dálnice s výhledem na Mt. Robson a snaží se chytit stopa do Jasperu, turistického centra Kanadských Rockies. Je neděle, poledne, do pěti odpoledne - za 4 hodiny, Jasper je už v Albertě a tedy o hodinu napřed - si musí vyzvednout v Jasperu auto. Cesta do Jasperu bude trvat aspoň hodinu, je to cca 70km a než najde půjčovnu, to taky chvíli potrvá. Takže zbývají asi tři hodiny na to, aby ho, chudáka, někdo naložil.

Ve 12:15 mi zastavil klučina, který měl auto naložené baťohy, kolem, lodí a hromadou dalších turistických záležitostí. Jede z Vancouveru do Edmontonu, jestli potřebuju do Jasperu, tak za 40 minut jsme tam. Paráda :) Pořád opakoval “Drive fast, not stupid” a cestu si vyloženě užíval. Podle všeho už kdysi byl v Praze, na nějakém tripu z Berlína po Evropě. Teď si vzal dva týdny volno v práci a už devadesát dní cestuje po Kanadě :) V Jasperu mě vysadil hned u nádraží, půjčovnu jsem našel za pár minut, ale ještě jsem okoukl Jasper jako takový. Tři ulice rovnoběžné, z toho ta s nádražím je hlavní, příčně přes ně kratší uličky a to je tak všechno. Hromada giftshopů, klasická stravovadla jako KFC, A&W a Tim Hortons, mezi tím pár restaurací, infocentrum a nádraží. Hodně parkovišť pro turisty a to je asi tak všechno. Tedy ještě ten výhled - Jasper leží v podstatě v rovině a nebýt domů, byly by perfektně vidět hřebeny hor kolem dokola. Takhle si musím vystačit s výhledem přes nádraží a kolejiště, ale i to stojí za to - pod modrou oblohou v dáli hřebeny Rockies, skoro jako namalované na plátnu kolem města. Panoramata :)

Vyzvednul jsem si vozítko - modrá Honda Accord - a vyrazil na menší seznamovací objížďku kolem Jasperu. Nechtěl jsem moc daleko, protože ráno musím vyzvednout v Greyhoundu jízdenku na cestu zpátky - v neděli má místní pobočka zatvoreno - takže chci přespat někde v kempu u Jasperu, ráno zajet pro lístek a vyrazit na Banff. Hřeben nebo aspoň nějaká hora všude, kam se podíváš. Po šesté jsem zaparkoval v kempu Whistlers, kousek za Jasperem, postavil stan, ztrestal poslední večeři, co jsem ještě měl z Vancouveru a dobil baterii v telefonu :)

Ráno sice pořád sluníčko, ale furt vlhko, takže ten stan fakt povleču mokrej až do Vancouveru. Sbalit a do města, u pumpy jsem si dal parádní snídani na vidličku - vajíčka, tousty, slanina, brambory, kafe - vůbec se nedivím, že lejou do hlav tolik kafe, takováhle lehoučká snídaně je pěkný umrtvovák. Ale přišla k dobru :) Lístek na bus jsem vyzvednul bez problému (na poslední chvíli, večer už na ceduli stálo, že pobočka má otevřeno až zase v září, taky dobrý :) a hurá na jih. Směr Banff, po silnici, o které se říká, že je to nejkrásnější silnice vůbec. Icefields Parkway, 230km mezi Jasperem a Banffem, prochází dvěma parky a vede si tak v poklidu mezi horami a kolem ledovců. Spousta zastávek s výhledem, rovné úseky i serpentýny, turisti... Ale žádný velký provoz. Takže nastavím tempomat na 90km a jede se. Mám asi 4 hodiny, než budu muset otočit zpět, abych stihl vrátit auto dřív, než mi napaří další započatý den.

Rozhodně nepřeháněli, Icefields Parkway rozhodně stojí za to, panoramata jsou neskutečný. Navíc pořád drží počasí od soboty, je naprosto jasno bez jediného mráčku, pofukuje mírný větřík, takže není hic, a v té modré obloze se na hranici země a oblohy zjevují hory. Někdy vede silnici úzkým údolím, po obou stranách příkré svahy, jindy je prostoru víc, kopce u silnice nejsou tak vysoké a je přes ně vidět do dálky na hory a hřebeny, kterých je tu nespočet. A silnice vede pořád podél Athabasco River, jedu proti proudu, a shodli jsme se s Martinem, že by tohle muselo být super jet třebas na kanoi. Krásná barva vody, chvíli se řeka rozdělí do několika proudů, aby se za pár kilometrů zase slily v jeden prudký - nic strašného, nevypadá hluboce ani nebezpečně. Klikatí se podél silnice, jak si prořezala za ty roky cestu horami, napájí se z ledovců na okolních svazích, a občas přidá pro pobavení vodopád :) Ty první veřejně dostupné - Athabasca Falls - jsou kousek za Jasperem, slušně vysoké a nejvíc zaujala cedulka u místa, asi třicet metrů od hranu vodopádu, které označovalo kde byla hrana před několika sty lety... Eroze v akci, viditelná téměř pouhým okem.

Po několika zastávkách je jasné, že takhle se daleko fakt nedostanu, pořád je vlastně co fotit a okukovat, skončí jeden hřeben a začne druhý, za další zatáčkou jsou vidět zase další hory než před chvílí, a v kombinaci s oblohou a řekou mezi námi je to děsně zpomalující záležitost. Ale úžasná, do Banffu se teda nedostanu, ale nevadí to vůbec. Nakonec dojedu někam na 160. kilometr, když nastane čas k návratu. Ještě si tu dám oběd - není teda nejlevnější, ale podnik vypadá sympaticky (jediná pumpa a teprve druhá hospoda od Jasperu, my, zhýčkaní D1... :) Pulled pork burger, fries, k tomu nějaká omáčka, vypadá to moc dobře, tak budiž tedy oběd. Pro své fanoušky z řad #oldies musím přiznat, že to byl hnus, velebnosti. Na vepřové prdli coleslaw, šťáva z něj rozmočila spodní housku, omáčka byla sladká a skořicová, což s tím vepřovým nešlo naprosto dohromady, a hranolky to rozhodně nespasily. Takže smůla a špatná volba, jede se zpátky.

Začíná působit únava. V podstatě od čtvrtka, kdy jsem dorazil pod Mt. Robson, jsem pořádně nespal, každou noc jen tři až čtyři hodiny, pak až do rána probíhalo jen polehávání, obracení, převalování a frustrované vstávání. Zima mi nebyla (měl jsem tučňáčí ponožky, takže v pořádku, a nafukovací karimatka je k NEZAPLACENÍ - podlážka stanu byla studená jak led, na karimatce to nebylo vůbec znát) a unavenej jsem byl, přeci jen jsem jenom v okolí našamtal za ty čtyři dny určitě víc jak padesát kiláčků, takže pačemu? Každopádně únava je tu, očka pálí. V Jasperu si ještě udělám zajížďku nahoru, k jezerům Patricia a Pyramid. Z knížky, kterou jsem si koupil pod Mt. Robson - Habbakuk, projekt letadlové lodě z ledu - jsem se dozvěděl, že existoval dokonce i prototyp, a testoval se právě na Patricia Lake, je tu jeho potopená kostra a pamětní plaketa. Vrátím auto, jsou čtyři odpoledne, autobus jede v 01:05am, takže za 9 hodin - to jsem věděl docela jistě, několikrát jsem kontroloval lístek, i dámy za přepážkou jsem se pro jistotu ptal :) Co teď?

Whistlers Mountain :) Hned u Jasperu, nahoru vede lanovka (apage, satanas!!) a nebo trail, který má 8km, vyleze přes 1200 metrů a vede až na vrcholek hory. Takže trail. S plnou polní mi to trvalo 4 hodiny, dohrabat se k horní stanici lanovky, odkud se na poslední kilometr trailu přidává k normálnímu hikerovi doslova dav turistů, co vyjeli lanovkou, a teď v žabkách a tričkách zkouší dojít těch posledních pár set metrů. To se na mě nezlobte, ale mačkat se teda nebudu. Horní stanice lanovky je přístupná i necestujícím smrtelníkům, a z ochozu je možné obhlédnout celé širé okolí. Bomba. Počasí pořád v pohodě, je vidět i Mt. Robson - jako bílá hora úplně svítí v jinak hnědých hřebenech, úžasný pohled. I na okolní hřebeny kolem Jasperu, jezera mezi nimi, ten výhled je prostě parádní, snad to bude aspoň trochu vidět z fotek, protože se to fakt blbě popisuje, nejsem Wilda Šejkspírů :)

Za další dvě hodiny jsem dole, strhanej jak borůvka, protože ten krpál nahoru se šel stejně blbě i dolů, jen to netrvalo tak dlouho :) V deset večer jsem v Jasperu a je tak ještě čas si zaskočit do KFC, což je jediný otevřený podnik, zřejmě, na něco k jídlu. Pak už jen poklimbávám na zastávce. Před odjezdem se zjeví šofér - zřejmě se tu střídají, Greyhound mění řidiče v depu několikrát za cestu - potom parta Kanaďanů, co jedou někam do Států, a slečna se třema kuframa a svazkem, který se zabývá Gödelovým řešením Einsteinových rovnic :) V autobuse jsme se nějak rozesadili, jeden z Kanaďanů si přisednul ke slečně a měl jsem tu čest vidět jeho výraz, když navazoval konverzaci:

• K: what ya readin?
• S: (ukáže knihu)
• K: (mrká, luští písmenka, slabikuje) would ya switch place with my friend there?
• S: sure :)

Nicméně se mi podařilo zjistit, že se jednalo o podařenou fintu - v deskách s Gödelem měla vloženou Betty Macdonaldovou. Prý to zabírá na otravy v devíti z deseti případů, já tohle řešení znám, takže já jsem holt ten desátý případ :) Tuhle fintu jsem snad ještě neviděl nikdy v praxi, leda někde na přednášce.

Naspal jsem celkem čtyři hodiny, v šest nás vyhnali na hodinu v Kamloops a pak už jsem nezabral. Aspoň byla možnost si jakž takž prohlédnout krajinu, ještě stovky kilometrů od Vancouveru. Zaujalo hlavně jedno údolí, kde spousta vršků a potoků byla pojmenovaná podle Shakspeara - Romeo, Juliet, Verona, Yago, a nakonec Othelo Tunnels :) Stoupání, klesání, hory a průsmyky. Trochu jiný charakter než co jsem znal z okolí Vancouveru. Cesta trvala nakonec 13 hodin, téměř přesně.

Jasper a okolí? Super, nádhera, silnice nezklamala, naopak, výhled z Whistlers jakbysmet. Ještě jednou? Rozhodně!! Autobusem? No, tak to už asi ne... Je pravda, že je to docela pohodlné a bez práce, ale příště bych to vzal vozem radši po vlastní ose, a klidně protáhl pobyt, víc trailů v okolí, dojet až do Banffu, a tak podobně. A určitě mému názoru na dopravu přispěla i moje únava, to bych taky nepřehlížel. Každopádně se sem musím ještě někdy podívat, na víc dní než dva :) Spokojenost, pověsti nelhaly, snad to bude na fotkách aspoň trošku vidět :)

Fotky zde

Berg Lake Trail

Komu by se chtělo vstávat v půl páté ráno? Proto se odsouzenci popravují za úsvitu, komu by se chtělo žít v tuhle hodinu... Na nádraží jsem s předstihem víc než pohodovým, jdu si k okénku Greyhoundu nechat zkolaudovat bágl (zváží a cestující nafasuje visačku s cílovou stanicí) Dáma za okénkem zkoukla jízdenku a pravila, že si není jistá, jestli mě dokáže nacpat už do ranního busu, protože bude asi plně obsazeno, a že si budu nejspíš muset počkat na ten svůj večerní. Asi nemusím dodávat, že jsem na ní koukal jako na blázna, pak zase chvíli na lístek, pak zase na ní. Ale měla naprosto pravdu, na lístku skutečně byl odjezd 06:15pm, naprosto nechápu, jak se mi podařilo vsugerovat si, že jedu už ráno. Chvilku jsem ještě pobyl na nádraží, dáma za okýnkem prý zkusí před odjezdem zjistit, jestli nebude přeci jen místo. Nebylo, a brala to docela v klidu, žádný nevěřícný pohled na toho vola (“do you have any program for today in Vancouver?” :) a šel si zase lehnout. Ještě jsem napsal Martinovi, aby se taky v šest ráno pobavil jako já, když už musí tak brzo vstávat :)

Odjezd nakonec proběhl na druhý pokus bez problému, po šesté odpolední vyrážím směr Mount Robson. Nejvyšší bod Kanadských Rockies, vzhledem k umístění a rozměrům hora s vlastním (značně navhlým) počasím, asi 70km od Jasperu, kolem které vede Berg Lake trail, dlouhý asi 20km. Po proklimbané cestě, kdy jsem vlastně ani nevěděl, kde přesně to budu vystupovat a jak to sakra poznám a jestli nezaspím řidičovo hlášení (on by si mě asi stejně našel :) mě vysadil na křižovatce dálnice, ve tmě u benzínky a informačního centra Mount Robson Parku. Ještě mě na rozloučenou upozornil, že teď, v 04:30am, je všechno zavřené, na což jsem mu s úsměvem odvětil, že to je mi docela jasný :) Hned u téhle křižovatky jsou kousek od sebe dva kempy, postavil jsem narychlo stan a doufal, že teď ráno už budou medvědi spát a dají pokoj chudákovi, co by se jenom rád vyspal. Budík na osmou, musím dojít do infocentra a registrovat se na Berg Lake trail.

Snídaně, sbalený stan, všude mokro, protože ráno ještě stihlo zapršet, asi abych se aklimatizoval na další dny. Registrace byla rychlá, ve všech campech podél trailu bylo dost místa, takže i bez rezervace - která není povinná, ale je možná, a na nějaký prodloužený víkend by asi byla potřeba, bývá prý plno - si můžu vybrat kdy a kde chci zůstat přes noc. Můj plán je první den (čtvrtek) dojít do druhého campu jménem Whiteguard, nějakých 11km od trailheadu, další den se dostat až nahoru k jezeru, třetí den strávit nahoře tak dlouho jak jen to půjde a na noc se vrátit co nejblíž k začátku trailu (campsite Kinney Lake), abych čtvrtý den (neděle) mohl co nejdřív vyrazit na stopa směr Jasper. Všechno možné, všude volno, takže registrace v pohodě. Fasuju visačku na stan a mapku trailu, dole v suterénu infocentra se mám podívat na instruktážní film, který ale obsahuje jen obecné, už známé informace (nekrmit medvědy, nekrmit medvědy, nekrmit medvědy, jo, a často tu leje a mění se počasí ;) Vpřed, je deset dopoledne, na začátek trailu je to dva kilometry po silnici, takže celkem 13km na první můj kemp.

Už od rána je zataženo, mlha a mraky visí dost nízko a vůbec nic nevypadá, že by tu snad někde v okolí byly hory. Až na to, že když se blížím k infocentru, tak občas dírou v mracích za ním je vidět vysoko nahoře kolmou, skalnatou a zasněženou stěnu. Je to hodně působivý pohled, i když vlastně z Mount Robson není vidět jen kus srázu v mracích a nic víc. Trail začíná na břehu Robson River, která má víc vody než je tu normální a vesele si burácí podél cesty, samá peřej, a nádherná modrozelená barva. Po hodině dorazím na kraj Kinney Lake, vpravo se pořád tyčí sráz Mount Robson, jezero se obchází lesem a cesta za ním dorazí na štěrkem vystlané údolí, kterým protéká spousta potůčků a proudů z hor okolo. Vlevo sráz, vpravo kolmá stěna, podle mapky a toho, co vím, by Berg Lake mělo být vpravo nahoře, když se nějak vyškrábeme nahoru a obejdeme přitom Mount Robson - ale sakra kudy, to je samá skála a sráz, kudy??

Přejde se údolí, nějakých 400 metrů po cestě na štěrku, přes mosty a můstky přes potoky, a začne kopec. Během asi dvou kilometrů je potřeba nabrat převýšení nějakých 100 metrů. Docela to jde, strmé krpály střídají rovné úseky a nakonec jako třešnička na dortu závěsný most nad rozbouřenou Robson River. Celý vzestup je vlastně začátkem Údolí tisíce vodopádů, některé jsou vidět už od jezera, když se otevře štěrkové údolí - ze stěn kolem padá voda, jak někde nahoře za hranou tají ledovce, a všechno se to žene dolů do Robson River. Na campsite Whiteguard jsem dorazil asi ve čtyři, s perfektním načasováním - zkusil jsem trochu usušit stan od ranního deště, protože bylo sice zataženo, ale bez deště, jenže po deseti minutách začalo lejt jako z konve. Už dole v údolí byly vidět mraky, jak se pomalu sunou a stoupají nahoru, jak je tlačí další a další za nimi - Mount Robson vystupuje proti okolí jako stěna s výškou asi 3000 metrů, mraky nemají jinou šanci než se tlačit dál a nahoru, ochladí se a začne kondenzovat voda :) Ještě že byl v kempu přístřešek, snědl jsem si v klidu brzkou večeři a šel s tmou spát. Naštěstí jsem měl s sebou tentokrát i knížku (narychlo zakoupenou na nádraží ve Vancouveru, protože nachystaná zůstala v bytě na stole) takže o zábavu postaráno.

Ráno tradičně prší. Čekám do devíti, jestli se to nezlepší, překvapivě ano, takže sbalím stan - jen oklepaný od vody, na nějaké schnutí není prostor - dám rychlou snídani a jde se. Přede mnou jsou 4km výstupu Údolím tisíce vodopádů až k Berg Lake, celkem asi 550m převýšení. Stoupání začíná asi půl kilometru za Whiteguardem, a stoupá vytrvale celou cestu, chvíli lesem, chvíli po kraji srázu, po skalách, pořád podél proudu Robson River, a každý prudší úsek na ní znamená vodopád. Celkem jsou tu 3 větší vodopády: White Falls, Falls of the Pool, kde voda padá do malého bazénu a odsud hned dalším vodopádem pokračuje dál, a největší Emperor Falls, na protější stěně přes úzké údolí. Kousek za Emperor Falls je další kemp, stoupání víceméně končí a jsem nahoře, na úrovni Berg Lake. Některá místa v kempu jsou prakticky u řeky, 30 centimetrů od proudu, v noci to musí pěkně šumět za zády :)

Jde se dál, z lesa se vyloupne cesta na planinu - vlevo kamenitý sráz, plný suti, v něm umetená cestička, pod ním mech, tráva a proudy vody Robson River, která se tu před pádem do údolí pěkně rozdělila do desítek potůčků, a vpravo pak masiv Mount Robson - konečně. V mraku a mlze, není vidět nic než stěna, vpředu v dálce ledovec, pod kterým se skrývá jezero, ale přes mraky není vidět moc na výšku, z Mount Robson je jen ta masivní stěna. Po kilometru cesta zahne vlevo, sejde ze stráně na planinu, která se rozšířila, a je konečně vidět Berg Lake - modrozelené, napravo ze svahů Mt. Robson k němu spadají dva ledovce, a na planině jsou pořád desítky potůčků a potoků, které zleva ze svahu Whitehorn Mountain a ledovce Heargraves přitékají do Robson River. Jo, a k tomu vlhkému mraku kolem se teď přidal i ostrý vítr, naštěstí do zad.

Berg Lake campsite je za další 3km, jde se podél jezera s výhledem na Mt. Robson a Rearguard Mountain vedle ní. Kemp je ve svahu, v několika patrech nad sebou, s docela luxusní boudou - oproti shelterům na ostatních kempech tahle má stěny a kamna. Postavil jsem stan, uvařil si oběd, protože byla teprve jedna hodina po poledni, a byl tak dostatek času vydat se dál. V tomhle kempu jsem měl přespat, ale tady nahoře jsou další traily, které člověka zavedou po okolí a trvají třeba jen několik hodin. S volným odpolednem - to stoupání uteklo o dost rychleji, než jsem čekal - je dost času na výlet. Pořád po cestě dál, podívat se na další campsite na trailu, pak trochu jinou cestou zpátky a odbočit na trail, který vede k Tobogan Falls. Bohužel je pořád mlha, z mlhy se stal mrak a začalo lejt jako z konve, takže návrat do kempu byl podstatně rychlejší než jsem původně plánoval :) Tam mezitím někdo zatopil v kamnech v boudě a sešla se rozmanitá společnost, od Švýcary přes Španěly až po zástupce Kanady :) Dokonce v návštěvní knize byl záznam z toho dne od jedné české výpravy, tu jsem ale minul :( Za chvíli někdo vytáhl i ukulele a tmy jsme se dočkali při sušení docela v pohodě a teple, za zpěvu a mnoha večeří :)

V sobotu ráno mi zase bušil do stanu déšť. V osm přestal a bylo jasno - sněží. Tak to je pěkně v háji, ještě, že mám ty rukavice, skládat stan ve sněhu bude veselý :) Nabalenej jak pumpa jsem vystrčil čumák před stan a strnul - hic, sluníčko, pařák v přípravě, modrá obloha kam oko dohlédne, a přes jezero Mount Robson. Skládám stan, nechám mu chvíli na sušení a jdu se kouknout na ten kopeček přes jezero. Berg Lake leží ve výšce 1650m (infocentrum a trailhead jsou o 800m níž) a samotný vrchol Mt. Robson má 3954m, což znamená, že za jezerem koukám na 2300 metrů vysokou stěnu pyramidy, s ledovcem a sněhem a ledem prakticky po celé výšce od jezera. Ani trochu to tak nevypadá, hora sice majestátní, ale dva kilometry výšky? Každopádně dojem zanechá zcela určitě - Berg Lake, za ním Mt. Robson, která se odráží v jezeře přímo pod ní, maličký mráček pod vrcholem hory, na zdůraznění majestátnosti, ledovce, modrá obloha, fotograf krajinek by dostal infarkt :)

Když jsem se dost vynadíval, vyrazil jsem znovu k Tobogan Falls. Plán pro dnešní den byl jasný, strávit co nejvíc času nahoře kolem jezera a pak se vrátit až do prvního kempu u Kinney Lake, abych mohl v neděli co nejdříve vyrazit do Jasperu. Je to 14km, převážně z kopce, takže když z Berg Lake vyrazím ve čtyři odpoledne, měl bych to do tmy s přehledem zvládnout. Takže směr vodopády - za sluníčka a bez mlhy to bylo úplně o něčem jiném, byly vidět a krajina kolem jakbysmet :) Obešel jsem i Heargraves trail, a po třetí hodině jsem vyrazil volným tempem kolem jezera zpátky do údolí. Výhled po cestě byl za slunečna úžasný, když se cesta vymotala z planiny a v nejužším místě se nejvíc přiblížila k Mt. Robson, pohled nahoru, na tu vysokou stěnu s holou skálou a ledem až na vrchol, to byla nádhera.

Na campsite jsem došel bez problému, za sluníčka a ještě jsem se stihnul kochat výhledem do Údolí tisíce vodopádů. Rychlá studená večeře, postavený stan a budík na sedmou. V osm jsem se vyhrabal z pelechu, bohužel kemp u Kinney Lake je dost krytý stromy a sluníčko tam ráno nezasvitne, takže je vlhko a hnusno, i když je vidět krásně modrá obloha. V tom orosený stan neusuším, tak to ani nezkouším, balím a jdu směr trailhead. Je neděle ráno, potkávám výletníky, co vyrazili jen tak na den na piknik, a dokonce i jednoho rangera. Šel pěšky, takže to byl evidentně walker, proto jsem se choval slušně :) Na silnici od trailheadu k dálnici ještě zkouknu Mount Robson, jak si vykukuje mezi stromy. V Café u dálnice dám svačinu, výborný hovězí vývar a kafe, koupil jsem za rohem pohled a knížku, protože Hobita už jsem dočetl (jde to rychle, když to člověk zná :) a přesunul se na protější stranu Highway 16, Yellowhead Highway, ve směru na Jasper a chytám odvoz. Přes silnici je krásně vidět Mount Robson, rozhodně se sem budu muset ještě vrátit, a ne v horizontu “tak někdy za deset let nebo tak nějak”.

Fotky zde

Vancouver

Dva dny, strávené ve Vancouveru. Potřeboval jsem si trochu oddychnout a naplánovat a zařídit cestu k Mount Robson a do Jasperu, která se měla odehrát ve zbytku mého pobytu v Kanadě. Takže v pondělí jsem se prošel severním Vancouverem, potom na západ do Lighthouse Parku. Moc pěkný parčík, není z největších, ale rozhodně stojí za návštěvu - klidnější než třeba Stanley Park, krásný výhled na Vancouver vlastně z druhé strany, na pobřeží, po kterém jsem se tu od začátku pobytu několikrát prošel. Odpočatý jsem pak během úterka pořídil lístky na Greyhounda do Mount Robson a zpátky z Jasperu, rezervoval auto, sbalil a šel brzo spát, anžto autobus vyráží v 06:15 ráno - Martin si cestou do práce udělá drobnou odbočku k Pacific Central Station a vysadí mě tam, takže ráno odjezd v 04:50.

Semaphore Lakes

V sobotu na nás byl Martin hodný, odjezd byl až v osm hodin. Taky byl celé dopoledne nervózní z toho času promrhaného spánkem :) Dnešní cíl jsou Semaphore Lakes za Pembertonem, a pak se uvidí jak budou vypadat okolní vršky, hlavně Locomotive Mountain a Face Mountain. Já osobně to na velké lezení nevidím, přeci jen můj názor na výšky je dostatečně znám, ale měl by to být papírově snadný výstup, takže uvidím až na místě.

Přístup k Semaphore Lakes je docela snadný - 4 hodiny jízdy z Vancouveru, za Pembertonem na forrest service road a po ní 24km až někam do 1400m. Odsud hodinka chůze trailem, který se na prvních dvěstě metrech spustí mírně z kopečka k potoku, aby si to pak vynahradil stoupáním až do 1600m, odkud se otevře výhled na Semaphore Lakes o kousek níže. Ale už cestou nahoru je na co koukat, když se trail vyhoupne nad hranici stromů, tak přes údolí silnice se ukazuje úbočí protějšího hřebene - úplně vlevo je Grounty Peak jako vršek hřebene, od něj dál směrem k nám se táhne zelený alpine, pod ním hustě zarostlé svahy až k silnici. Nádherný pohled, louky jsou v zelené probarvené i modrou a žlutou a červenou kvetoucích kytek (před měsícem tu byl všude sníh, za měsíc bude zas, musí toho spoustu dohnat :)

K Semaphore Lakes docházíme v poklidu, není kam spěchat a je čím se kochat, otevřel se přes první jezírko pořádně výhled na masiv Locomotive Mountain, Face Mountain a celého pásu před námi. Včetně zbytků (no, zbytků... Zas tak úplně malé nejsou, ale zima je zima :) ledovců na jejich svazích, které pilně tají a po svazích tak teče pěkná řada vodopádů, které napájí potoky a jezírka všude kolem. Na jednom vršku kousek za jezerem jsme postavili stany a vyložili zbytečnosti z batohů a protože byly dvě hodiny odpoledne, byl nejvyšší čas vyrazit na Locomotive Mountain. Martinovi se sice trošičku nezdála dvě místa na cestě vzhůru, ale celkově prohlásil horu za zdolatelnou :)

Přes mokřiny a potoky pod horu, nahoru kamením na svahu, přes sníh po svahu doleva a pak po hřebeni nahoru, skrz stromy (že se jim tam chce růst...) a pak se uvidí. No proč ne, takhle odspoda to vypadá docela dobře, rozhodně se dá vždycky jít zpátky, takže jdu také. Na hranici sněhu se ale oddělím - zatímco Martin a Brianne pokračují dál, na mě je to trochu moc. O kousek níž přejdu svah doleva a přelezu tak - aniž bych to věděl - na úbočí Railroad Mountain, jejíž svahy obkružují místní plácek zleva, její hřeben a hora sama je vidět už ze silnice a Semaphore Lakes leží částečně za ní. Horolezci jako čas svého návratu určují osmou večerní, dle moudré knihy by měl být výstup otázkou několika málo hodin, takže když všechno dobře půjde, tak někdy kolem páté či šesté bych je měl už vidět sestupovat po svahu.

Volným tempem si courám po svazích Railroad Mountain až jsem se docoural až na vršek - krátká svačina ve stínu šutru byla fakt krátká, úplně jsem slyšel medvědy, jak na šutr lezou a chystají se skočit :) Na vršku je schované další jezírko, někde jsem pak našel, že se jmenuje Hidden Lake, což by sedělo, všichni lezou na hory v okolí a stará dobrá Railroad Mountain přijde zkrátka a o jezírku nikdo neví :) Z vršku je pak krásný a nerušený výhled na protější svah hřebenu Grounty Peaku. Jen domalovat fialové krávy a trocha jódlování a iluze Alp je dokonalá. Když jsem se dost vynadíval a nevykoupal, protože jezírko je fakt mělké, pomalu jsem se vydal zpátky ke stanům, ještě jsem si udělal zacházku stranou a prošel ten hřeben dál, a kolem půl šesté jsem byl zpátky u stanů. Na šutru o kus dál jsem si zřídil pozorovatelnu, dal sváču a trošku se natáhl, než se vrátí horolezci.

Ti sestoupili po úspěšném pokusu o zdolání Locomotive Mountain s dostatečnou časovou rezervou. Martin se pustil do hraní na ukulele a oslavy výstupu donesenými pivy, o něco později jsme dali čínskou nudlovou polívku a za tmy se zalezlo do spacáků. Já toho bohužel moc nenaspal, vydržel jsem do tří a pak už jsem neusnul. V půl čtvrté přišla bouřka - už během večera se honily po obloze mraky - sice nic moc déšť, ale blesky pražily do okolních vršků a nebyly zas tak daleko, kilometr či dva, a byly vidět i přes stan, spacák i zavřené oči. Takže jsem se zachumlal do spacáku a tvářil se, že nikdo není doma :) Do rána se vyblbly a zase bylo dobře.

Ráno jsme pobalili věci a sestoupili zpátky do údolí k silnici. Po menší debatě-nedebatě jsme v jedenáct vyrazili do svahu, na který jsme koukali v sobotu cestou k Semaphore Lakes, nahoru k hřebeni s Grounty Peak. Martin mi věštil ukázku z oblíbené zábavy hikerů v Kanadě, bushwhackingu, ale zcela selhal - strčil nos do lesa hned na kraji svahu a našel vyznačený trail. Zbytek už šel podle plánu, trail skutečně šel rovnou nahoru přes vrstevnice, vřesem, kapradím a mechem, přes padlé a kluzké stromy, až se vyhrabal nad hranici lesa na ty zelené louky a přes orosenou zeleň pokračoval do krpálu dál. Za hodinu a něco jsme byli na hřebeni u jezírka, koukli kolem a Martin s Brianne vyrazili zdolat blízký vršek. Nebyl to zrovna sám Grounty Peak, který je na hřebeni o kus dál, ale co. Tak jsem je nechal vyrazit. Už cestou na hřeben jsem byl dost pozadu a tady nahoře u jezírka jsem byl rád, že jsem rád :)

Jenže když ona jim ta cesta tak snadno utíkala, za chvíli byli vlastně pod úbočím vršku, ten vypadal navíc docela dostupně i pro chcípáka jako já, a po jablku a kousku čokolády mi bylo podstatně líp, takže jsem vyrazil za nimi. Po trávě do půlky svahu dobrý, při opatrném plazení po štěrku mi to už jako dobrý nápad nepřišlo :) Ale za chvíli jsem byl nahoře, troška sněhu a po vhodně nakloněné skále až na vršek, kde jsem vpadnul do svačiny :) Dlouho jsem se nezdržel, sestup zpátky k jezírku byl hodně snadný, a odsud jsme skouzli dolů zpátky k silnici, taky bez větších potíží, já se trochu bál, že někde uklouznu po lopuchu a zastavím o auto dole pod kopcem :)

Návrat do Vancouveru už byl hodně ospalý, alespoň pro mě a Martina, protože Brianne řídila. Před Pembertonem jsme dojeli místní cyklistickou akci, Slow Food Cycle Sunday - místní farmy vystrčí k silnici cedule, otevřou si stánky na cestě a cyklisti po té 30km dlouhé silnici projíždí a nakukují a nakupují, všechno lokální a čerstvé a asi milion cyklistů, kterým se auta docela úspěšně vyhýbala :) Vypadalo to jako sympatická akce, určitě se dalo najít moc dobrých chuťovek, jen to trošku zpomaluje provoz :) Někdo tu dokonce otočil i kropítko na pole směrem do silnice, takže se v tom hicu projíždějící cyklisti ochladili (a my trochu opláchli pravou stranu auta, cesty jsou prašné :)

Spokojenost naprostá. Sice jsem Locomotive Mountain nezdolal, ale Railroad Mountain taky dobrá, vršek v neděli měl taky něco přes 2000m, navíc po tom krpálu potěšil obzvlášť. Ale hlavně ta krajinka, díky počasí bylo vidět daleko, předaleko, pásma hor a vrcholů, zasněžené i holé, všude kolem. Alpine na svazích Grounty Peaku v sobotu na pohled a v neděli i na projití, krajina kolem Semaphore Lakes, s horami hned za potokem a vodopády, snad to bude z Martinových fotek aspoň trochu vidět :)

Fotky zde

Juan de Fuca Trail

Výlet na Vancouver Island - Victoria a hlavně Juan de Fuca Trail. Ráno raníčko happz vstala, Martin mě svezl do Delty a vysadil na zastávce, odkud jsem si busem dojel do terminálu ferry na VI. A už to začíná, samoobslužný strojek na lístky nechce uznat mojí kartu, což se čtyřiceti dolary v kapse (30 je na trail samotný) bude asi problém, když lístek stojí nějakých $15. Naštěstí slečna u pokladny si s kartou poradila, takže ranní vzrůšo se omezilo jen na nějaké to nadávání a proklínání. Jízda ferry trvá asi hodinku a půl, během té doby se hromada cestujících stihne prohnat třemi restauracemi a jídelnami, které na palubě jsou, jakož i gift shopem. Dal jsem si kafe, usadil se na horní palubě na sluníčku, ježto foukalo a ve stínu bylo poměrně frišno. Na volném moři výhled nic moc, ale když se dostala kocábka mezi ostrovy, už to bylo barevnější. Samá jachtička, chaloupka ve svahu nebo na skále (samozřejmě chaloupka o pouhých šesti ložnicích a s vlastním heliportem :)

Do přístavu jsme dorazili na čas, do Victorie je to ještě dalších cca 30 minut busem. Varianta A, Greyhound za $XX, varianta B, městská za $2.25. Řidička nás opět nenechala ani zaplatit (“just move on”) takže varianta B se ukázala jako nejvhodnější. Centrum Victorie by si asi zasloužilo delší prohlídku než těch pár hodin, které jsem jí věnoval, hlavně část s přístavem, kde by se dalo courat hodně dlouho. Dokonce tu mají i “hrad” - takový domeček ve viktoriánském stylu, rozhodně by nezastavil víc než dva husity. Proběhl jsem tedy centrum a stavil se nakoupit. Scházely mi ke štěstí dvě věci: knížka a sirky. Knížka, abych měl co číst na stopu a vůbec při čekáních, a sirky, aby bylo čím zapálit vařič. Dvě věci, dědku, seš blbej, napiš si to, nebo to zvořeš. Ale houby, co bych zvoral, bábo, dvě věci, ne? Takže jsem koupil sluneční brýle, protože sluníčko, a opalovací krém, protože sluníčko. A brýle jsem stihnul ztratit ještě než jsem se dostal na trailhead. Takže sada, set a zápas pro Alzheimera (GER).

Busem jsem dojel do městečka jménem Sooke - další taková rozsypaná hromádka baráků a v “centru” klasická kombinace benzínek, McDonalds, Starbucks, Tim Hortons a dalších starých známých. Zastávku, na které vystoupit, jsem tipnul perfektně a vyrazil jsem s palcem vztyčeným směrem Jordan River a China Beach, kde JDFT začíná. Brzo mě vzala Kouřící dáma - maličké auto, ve kterém každá volná plocha byla pokrytá popelem nebo vajgly. Takový obrovský popelník na kolečkách. Z okénka se vyvalil dým (nekecám!) a popovezla mě o pár kilometrů dál, na lepší flek s rovinkou (a pálícím sluníčkem, nikde ani kousek stínu). Za chvilku mě naložil Dustin, se surfem na střeše a bágly v kufru. Jede prý na Sombrio Beach za vlnama, na pár dní. Vysadil mě u trailheadu, vyplnil jsem vypůjčenou tužkou registračku a zaplatil poplatek za camping rovnou do rukou jednoho rangera, který zrovna vybíral obálky z kasy (těch bylo...) a na trail jsem vyrazil tak v půl páté odpoledne. První cíl, Bear Beach, je 9km daleko, takže směle vpřed.

Cesta vypadá stejně jako u nás, někde na Šumavě třebas. Okolí je ovšem jinačí, je to holt deštný prales. S čištěním lesa si nikdo starosti nedělá, ale proč taky. Všude stromy, stojící, ležící i trouchnivějící o stošest. Občas jimi prořízli cestu, ale to je tak všechno, kapradí, přesličky, sem tam komár a v protisměru turista. JDFT se dá totiž jít z obou konců, a případně i z prostředka, takže krom docházení a předcházení je tu i míjení :) Všude klid a ticho, jen v lese občas něco zapraští, protože jsme “in black bear country” a na ostrově s největší koncentrací pum vůbec, je ten potemnělý les trošičku na nervy. Nejdůležitější je prevence - nechoďte sami a dělejte hluk, aby wildlife věděl, že jde člověk a ne pitomá srna, takže včas ustoupí dál do lesa. Proto si prozpěvuju, hlava ovšem nevydáví víc jak jednu písničku, takže místním medvědům bude Dívka havířka znít v ušiskách ještě hodně dlouho :)

Cesta občas klesne skoro na úroveň moře nebo zase nahoře vyleze zpod stromů na okraj útesu nad mořem, a nebýt té mlhy, co se válí sto metrů od pobřeží, byl by supr výhled. Takhle mám smolíka, a díky mlze je první pláž - Mystic Beach - vyloženě depresivní. Po třech hodinách pohodlné chůze ale dojdu na Bear Beach a pod stromy se usadím vedle dalších stanů. Jsme tu celkem čtyři - čtyřčlenná rodinka, která jde v protisměru a zítra končí, dva stany pro pár “otec a syn na vandru, syn v těžké pubertě” a pár z Victorie, který budu příští dny pravidelně předbíhat (není divu, když s sebou vlečou hromadu rybiček v konzervě :) Postavit stan a spáchat studenou večeři netrvalo dlouho, a mít tu knížku, mohl jsem si ještě číst. Takhle nezbylo než jít docela časně spát.

Ve středu vyrážím ohavně brzy, už v půl desáté. Čeká mě druhá etapa, ne o moc delší než první, ale zato označená jako “most difficult” - 12km, neustálé stoupání na útesy a klesání k moři, až na Chin Beach. Jeden den nechávají prý turisté právě na tuhle část, další možný campsite je na Sombrio Beach, která je minimálně dalších 6km daleko. Při opouštění pláže spáchám drobnou navigační chybu a po výlezu přes vrstevnice rovnou do krpálu se kousek od pláže objevím na útesu u kilometrovníku 11km, ušetřil jsem si asi kilometr cesty za cenu plazení se přes vývraty po nějaké wildlife stezce. U kilometrovníku mě dojde pár z Victorie, který vyrážel o hodinu dříve (to jsou ty plechovky :) Pak už cesta pokračuje “v pohodě” a v podstatě bez přestávky, jen pár krátkých zastávek na jablko nebo kousek trail mixu (sušené ovoce a oříšky a semínka a podobná zdravá verbež) a strhanej jak borůvka se v 15:45 doplazím na Chin Beach. Bylo by fajn ještě dojít těch 6km na Sombrio, protože čas na to je - 6km by se dalo v tomhle terénu s mým tempem dát za tři hodinky, takže do tmy bych rozhodně dorazil a měl i vybaleno. Ale nohám se nechce, oproti včerejšku je dneska hic jako kráva, po mlze ani památky a sluníčko pálí, takže jsem to pro středu zabalil a začal stavět. K večeři čínská polívka (z litru vody :) potom sprcha na pláži - maličký převis, přes který přepadal potůček, moc šikovná věc - a polehávání a sušení sebe i bot a ponožek na kládách nad hranicí přílivu. Vedle se pod stromy už druhým dnem baví dva týpci z Kalifornie, včetně stolku a grilu, s tmou dorazili i zástupci Victorie, jde se spát. Mít tu knížku...

Čtvrtek má jasně daný cíl: vyhrabat se brzo z kanafasu, dojít 4km k Sombrio Beach, překročit pláž, to jsou další dva kiláčky, pak trailem 4km k Little Kuitshe Creek campsite, kde by se dalo přespat, ale protože chci trail dokončit co nejdřív v pátek ráno nebo dopoledne a zbývá ještě nějakých 26km, tak nocování v Little Kuitshe Creek nepřichází v úvahu a chci jít ještě dál - 4km k Parkinson Creek trailheadu a ještě 3km na dalši camp, do Payzant Creek, protože v Parkinsonu se nocovat nedá. Celkem na dnešek tak 19km, plus mínus, ale zase na pátek zbude jen 7km a to v části trailu označené jako “moderate” a “easy” - moderate je pohoda a easy se ukáže jako vyloženě procházkový terén. Takže vpřed, stehna protestují a ze začátku mají proč, ještě je tu pár sestupů a výšlapů, ale až k Sombrio Beach se všechno odehrává pod stínem stromů, takže to není takový vyšťavovák jako včera. A ještě že jsem nakonec nešel až k Sombrio Beach, poslední kilometr vede po skalách a kořenech těsně u okraje, sem bych dorazil unavený a ospalý a skončil někde pod srázem :) Výhled se otevře, objeví se Sombrio Beach, díky snadné dostupnosti pláže od silnice hojně obsazené i normálními turisty, s grily a surfy a dalším důležitým vybavením :)

Překročení pláže... Hannibal to měl určitě podstatně snažší, v polovině cesty si připadám na umření, a oblázky zdaleka nekončí. Naštěstí se cesta zase schová aspoň pod nějaké ty stromy, přes můstek překročí Sombrio River a zase se vrací na pláž, aby se zasekla o hromadu padlých stromů, které jednak nedokážu přelézt, druhak obejít, protože ten schůdnější konec je kvůli přílivu pod vlnami. Je poledne, čas oběda (nebo aspoň svačiny) takže doplním vodu ze Sombrio River a na dřevěné podlážce pro stan (sbité fošny tak, aby se na ně dal zakolíkovat stan, na vyvýšeném místě u pláže - jinde jsem je neviděl, jen v téhle, západní části Sombrio Beach) si dám sváču a počkám, až voda trochu ustoupí. Samozřejmě se z toho stal hodinový výtuh ve stínu stromů, s výhledem na překážku (“pořád moc vody... furt to nepude... a tady je vlastně taky docela pěkně”) ale ve tři odpoledne už se to dalo.

Do Little Kuitshe Creek campsite jsem dorazil chvilku před pátou odpolední. Cesta už se umoudřila, sice pořád sestupy a výstupy, ale už ne tolik a tak dlouhé. Z cesty bylo na vrcholech útesů krásně vidět na moře a skály a lesy podél pobřeží, ale žádná velryba v dohledu. Campsite je nad mořem v lese, v temném lese, prakticky hned u trailu, asi šest nebo sedm míst a dvě cesty dolů k moři, kde se dá najít místo další, podstatně lepší. Nahoře je fakt ošklivo, dole je navíc podstatně lepší příležitost k doplnění vody - je tu jen jeden creek, a ten teče tmavým a vlhkým místem nahoře na útesu, dole u moře je to mnohem lepší a čistší. Chvilku jsem si poseděl u food cache a rozcestníku a přemítal o nesmrtelnosti chrousta, když se přiřítily tři holčiny s tím, že před chvilkou blbě odbočily a viděly pumu a tady teda nezůstanou. Hádat se v noci s pumou, to není ani můj sen, takže jsem posbíral věci a vyrazil kvapně na posledních sedm kilometrů, 4 do Parkinson Creeku a pak jeste 3 na Payzant Creek campsite. V půl osmé jsme dorazili, postavení stanu a těstoviny k večeři a v devět do spacáku.

V pátek jsem si přivstal, takže na cestu vyrážím už v osm hodin. Musím dorazit na konec trailu, pak ještě k silnici a doufat, že mě někdo vezme směrem na Sooke. Trail už byl otázka pár hodin, cesta byla snadná a v devět jsem byl u Botanical Beach trailhead. Do Port Renfrew je to ještě kus cesty, ale po silnici a víceméně ve stínu, takže na stopa se dostávám v jedenáct. Blbý je, že nic nejede... Náklaďáky na mě mávají, že to nemá cenu, jezdí taky jen za roh a zpátky do Port Renfrew. Mít tak tu knížku... Jdu po silnici směrem k Sooke a zkouším, kdo se smiluje. V jednu mě nabral chlapík s neskutečně dlouhým vousem, kanoí na střeše a biblí u volantu, a popovezl mě k Sombrio Beach. Byl na návštěvě u kamaráda v Port Renfrew a teď jede šest týdnů na výlet s lodí. Super, na Sombriu byla hromada lidí, určitě někdo pojede domů. Nejel. Snad hodinu ani auto, až ve dvě mě u mostu za Sombriem naložila partička, co šla trail taky, začali v pondělí a končili dneska v poledne. Ideální stop ale - pár vpředu zůstával ve Victorii, dvě děvčata vzadu se vracela ještě dneska do Vancouveru, co víc si přát. Původní plán “dostat se do Sooke a pak nějak busem do Victorie a na ferry” se náhle zjednodušil a zpřehlednil, když Liz a Kathy přesně ví jakým busem a kam, to se to pak cestuje :) Stavili jsme se ve Victorii pro jednu tašku s věcmi, o víkendu byli všichni na svatbě, pak nás vyložili na dálnici na zastávce autobusu, který jede na ferry, ještě nám rozměnili drobné na autobus (bere jen mince, žádné bankovky) a ušetřili mi tak minimálně hodinu až dvě.

Autobus bohužel k ferry dorazil těsně po odjezdu Chárona, jezdí každou celou hodinu, takže jsme si počkali až na šestou. Já cestu v podstatě proklimbal, pak jsem se z přídě kouknul na ukotvení ferry v přístavišti a vylodili jsme se před budovu terminálu do dlooooooooooouhé fronty, čekající na bus do Vancouveru v osm hodin. Autobus už čekal, za chvíli otevřel dveře a fronta se dala do pohybu. Když už praskal ve švech a nebylo zapotřebí se držet, tak byl venku pořád dav a řidič zařval do interkomu “we’re not leaving until everybody gets in.” Bylo veselo, naštěstí se už docela ochladilo, pofukoval mírný větřík a s otevřenými okénky to tak nebyl nápor na čichové ustrojí. Když pominu teda sebe samotného, žádné fialky :) Pak už jen přestup na SkyTrain (skvělé, metro s výhledem :) a bus a do bytu jsem dorazil ve tři čtvrti na deset. Na víkend se pojede k Semaphore Lakes, odjezd v osm ráno, tak jsem ani moc nevybaloval, jen nechal trochu vyschnout boty a ponožky a bylo :)

JDFT je moc příjemná procházka po pobřeží Vancouver Islandu, deštným pralesem, přes potoky a pláže (žádné Chorvatsko, ani jeden stánek s pivem :) a docela klidná, o víkendu by tu asi bylo víc rušno, obzvlášť na Sombrio Beach. Rozhodně doporučuju, příště bych to dal klidně o den delší, ale to zase vychází spaní na Little Kuitshe Creek a tam není moc pěkně, pokud by nebylo volno na místě až dole u moře. Všechno udržované, budky i food cache na všech campech, a s návratem někdy během víkendu by se asi usnadnil i stop cestou zpátky. Všichni cestou byli příjemní, nebyl problém se s někým pobavit, pohoda, klídek, žádný spěch. Jen to neustálé prozpěvování a zapomenutá knížka :)

Fotky zde

Baden-Powell Trail

Ráno mě bolí ručičky, nemůžu pořádně rozpažit. Asi opožděné následky sobotní chvilky pádlování, protože zbytek víkendu jsem nehnul vlastně ani prstem :) Protože se mi stýskalo po Grouse Mountain (hlavně po sestupu) a místním terénu, vydal jsem se busem do Lynn Canyon Parku a vyrazil směr Grouse Mountain po Baden-Powell trailu.

Na památku generálporučíka Baden-Powella, zakladatele skautského hnutí, místní skauti kdysi zprovoznili a upravili trail za severním Vancouverem. Celý trail má něco málo přes 40km, dá se projít po částech, čehož jsem využil i já a prošel jednu část. Končil jsem na začátku Grouse Grindu, kde se BCMC stezka z vrcholu Grouse Mountain napojuje na asi 300 metrů právě na BPT, a Grouse Grind vede prvních asi 100 metrů taky po BPT než se trhne vzhůru. Pohodová akce, skoro žádný lidi po cestě. Návrat byl o něco dřív, začal jsem pomalu chystat věci na zítra, ještě jsme večer zajeli do No Frills nakoupit. Brzy ráno mě Martin cestou do práce vysadí v Deltě (část města na jihu Vancouveru) na zastávce a vyrazím na Vancouver Island na Juan de Fuca Trail. Předpokládané opuštění civilizace: úterý odpoledne, návrat do civilizace: když to dobře půjde, tak v pátek odpoledne. See ya ;)

Lillooet River

V pět ráno udeřil budík, malá rychlá snídaně, nanosit zbytek věcí do auta a v 05:45 vyrážíme směr Lillooet Lake. To je několik kilometru za Pembertonem, ve stínu Mount Currie. V Pembertonu si dáme ještě malou přesnídávku a pokračujeme dál až na křižovatku s logging road u Lillooet Lake, kde chvilku čekáme na zbytek výpravy, dva české páry, které v Kanadě taky páchají turistiku. Během deseti minut dorazí Martin, Lenka, Ondra a Jana a se dvěma auty jedeme dál. Což je jedině dobře, venku se rojí komáři jako diví - když jsem poctil svojí návštěvou jeden strom kousek od cesty, tak každý krok mechem zvedl mračno komárů. Byl to boj doslova na krev :)

Cesta je prašná, suchá, most přes jezero, kde se lodě mají spustit na vodu, nejdřív přejedeme - ale aspoň se koukneme na řeku, jak pokračuje pod jezerem, což je pro nás zásadní - kdyby bylo moc vody, jeli bysme zase zpátky. Ondra popisuje, jak zkusili jet Lillooet River předloni - tři laminátové, otevřené kanoe, někteří dokonce bez vest, a stal se z toho boj skoro o život, nakonec to zabalili po pár kilometrech koupání a táhli kanoe (už jen dvě :) do krpálu k cestě. Lillooet River vytéká z jezera a pokračuje úzkým údolím k Harrison Lake asi o 40km dál, bylo by fajn dojet přes víkend až tam. Díky zajížďce máme možnost řeku zkouknout, zaujme nás jen jedno místo na soutoku dvou proudů za ostrůvkem, kde to trochu bublá, ale nevypadá to na větší problémy, takže se vracíme k mostu. Martinové odvážejí auto k dalšímu mostu, aby bylo zítra k vyzvednutí, my ostatní nafukujeme lodě, přebalujeme věci a pak už jen lelkujeme.

Odpoledne vyrážíme, nejdřív je potřeba přepádlovat několik kilometrů přes jezero k výtoku řeky. Normálně by jezero byl olej, tohle ovšem solidně teče. Takže volným tempem, žádný spěch. Celé údolí nabízí úžasný výhled na hory kolem, je na co koukat i co fotit. Nakonec dorazíme k řece a přes vlny a vlnky uháníme bez problému dál. Dostali jsme se až k místu, které jsme si prohlédli při zajížďce ze břehu, když nás překlopila vlna, které jsme si vůbec předtím nevšimli - najeli jsme do ní hodně špatně (ačkoliv na poslední chvíli snaha byla, ale nepomohlo to :) Řeka nás nechala vystoupit až po dvou kilometrech, kdy jsme obrátili dvě lodě zase zpátky (třetí - kajak - se neudělal, ale jen tak tak) nechali jsme se unášet vlnami přes peřeje až na klidnější úsek. Žádné kameny ani kmeny, na dno hluboko, takže cesta za lodí byla poměrně komfortní :) Na první zastávce v zátočině si Martin dal na oslavu své jediné pivo, zkontrolovali jsme ztráty - medvědí sprej a opalovací krém jsou na dně, trochu nateklo do jednoho loďáku a namočil se tak Martinův spacák, všechno ostatní bez závad - a trošku se oklepali a osušili.

Na noc jsme se usadili ve Skookumchuck Hot Springs, kam dopluly už jen dvě lodě - jednu kanoi jsme složili, já a Jana jsme to pak vzali po cestě, protože na zbytek trasy jsme se už necítili, voda byla silnější než v horní části. Večer u ohně, ukulele, zpěv... Ráno Martinové vyrazili pro auta, další část řeky k Harrison Lake by byla nad naše síly, takže vodní část výpravy se vlastně uzavřela. Celý den pak zabral přesun aut do Hot Springs a pak zpět do Pembertonu, kam jsme dojeli asi ve čtyři odpoledne. Cestou po logging road jsme ještě zkoukli vlnu, která nás obrátila - byla moc dobře vidět, nechápu, proč jsme si jí nevšimli už den předtím. V místním McDonaldu (nic jiného tu není, což je dost smutné, a do Squamishe jsme hlady čekat nechtěli) jsme zakončili výpravu a rozdělili se. Do Vancouveru jsme dojeli až večer.

Vzato kolem a kolem, byl to rozhodně příjemný víkend, byť jsme se vykoupali. Ztráty minimální, žádné velké sušení nebylo potřeba, a voda ani nebyla ledová, jen trochu zabahněná. Ponaučení z víkendu je Martinovo “Baraku nepřevratíš, to bysme museli být hodně nešikovní” :) Na jednoduchý sjezd řeky je tu ale hodně ježdění auty, jednak je řeka sama dost daleko od Vancouveru, navíc hodný kus po logging road, a pak jsou put-in a take-out dost daleko od sebe, celkem najezdili kluci 250km jen po cestě podél řeky. Být méně vody, dalo by se asi pokračovat dál na Harrison Lake, takhle byl další sjezd dost riskantní na naše schopnosti. Snad příště :)

Fotky zde

Pacific Spirit Park

Další nudný den ve městě :) Jetlag už mě asi pustil ze spárů, po včerejšku trochu pobolívají nohy, ale jen stehna z toho sešupu zpátky, kolena neremcají ani trošku.

V západní části Vancouveru je kampus UBC, Pacific Spirit Park, muzeum antropologie (asi jediné muzeum ve Vancouveru, které by stálo za návštěvu) ale protože je docela krásně, tak strávím den procházkou po kampusu (není to úplně špatný pokoukání) a hlavně v PSP. Lidí je tu subjektivně méně než ve Stanley Parku, ale zase je větší, přijde mi mnohem tišší. Odpoledne podél pobřeží a přes Jericho Beach zpátky. Večer jsme měli návštěvu, přátelé Martina a Brianne, ochutnal jsem domácí burgery (a přežral se jako prase, ještě dobré dvě hodiny jsem měl bříško nafouknuté, ale byly prostě luxusní :) Dezert, který přinesla Liz, jsem si musel nechat na snídani, tak nacpaný jsem byl :) Když se večer chýlil k závěru, začali jsme s Martinem pomalu balit na ráno - zatímco Brianne zůstane přes víkend ve městě a pomůže Liz se stěhováním, Martin a já vyrazíme za Pemberton na vodu. Šplouch!

Grouse Grind

Hned za Vancouverem, na úpatí Grouse Mountain, začíná nejvytíženější trail Vancouveru, Grouse Grind. 2,9km, převýšení 853m, 100 000 lidí každý rok. Nedovedu si moc dobře představit, jak to tam vypadá o víkendu, protože už teď tam bylo děsně narváno...

Zkusil jsem prvně místní public transport systém, abych se dostal z Kitsilana na parkoviště u lanovky na Grouse Mountain. Šokující zjištění dne: bez výjímky všichni zaměstnanci dopravy, řidiči, dozor, pokladní, se kterými jsem během cesty mluvil, byli milí, ochotní, usmívali se a snažili se pomoct. Ve srovnání s Českem úplně jiný svět. Takže za $3.25 jsem vyrazil busem do Downtownu, z Waterfront Station SeaBusem do North Vancouveru a pak znovu narvaným busem pod Grouse Mountain. Tam čeká velké parkoviště, Starbucks a stanice lanovky :) Vyřezaná sousoší medvědů, usadil jsem se na zídku za ně a dal si sváču před výstupem. O kousek vedle se rozcvičoval seschlý japonský stařík, který už měl zjevně něco nachozeno, vedle banda Američanů ladila formu pro výstup kafem ze Starbucks, pak z automatu vyklepali pár litrů balené vody a vyrazili. Potkal jsem je před polovinou výstupu, hádali se, jestli je lepší sejít to už teď nebo pak sjet lanovkou :)

Cesta samotná je udržovaná, dřevěné i kamenné schody (samozřejmě v nejlepší tradici schodů na turistických stezkách - kurevsky vysoké a tak blbě od sebe, že se nedají dát ani na jeden krok, ani s mezikrokem), lana jako zábradlí, protože je to vážně krpál. Dole před startem automat na vodu, místo na rozcvičení a elektronická budka na měření času (máte čip, dole budka pípne a budka nahoře vám to stopne po doběhu) Nemalá část stoupajících využívá Grind pro cvičení, pořádá se dokonce oficiálně i závod ve zdolání tratě (rekord je něco málo přes 24 minuty) takže mezi, řekněme běžnými turisty sprintují nahoru i běžci a běžkyně, bez baťůžků, jen s vodou, teniskami a v elasťácích. Samozřejmostí jsou důchodci a rodiny s dětmi, přičemž děti neustále remcají.

Tlačenice každých pár set metrů, hodně příkrý výstup, značky v každé čtvrtině trasy, v poslední čtvrtině už lezeme do mraku. Tak propocené triko jsem snad nikdy neměl, vyždímal jsem ho na vršku, ještě, že mám rezervní. Stopky na telefonu naměřily 1:18:32, takže v pořádku. A nahoře začínají nákupní orgie - budova se stanicí lanovky, restaurace, muzeum, giftshopy, trička “I survived Grouse Grind”, za budovou pak možnost sjet si po laně přes údolíčko, další restaurace, lanovka na další vrchol, dřevorubecká show a rezervace pro medvědy, které někde najdou a už by se nedokázali vrátit do přírody.

Ve stínu hranolků za 7 babek (bez daně) jsem si snědl své dva krajíce chleba a zapil vodou a zkouknul medvědy a dřevorubce. Dřevorubci výborní, show pobavila, ovšem na medvědy byl trochu smutný pohled. Nevypadali nijak zanedbaně, ale přes ten plot... Taková zoologická, banda turistů si fotí dva medvědy, jak se ve stínu stromu drbou za uchem. Strávil jsem nahoře asi dvě hodiny, převážně čtením ve stínu, výstupu na samotný vršek Grouse Mountain jsem se nedopustil.

Cesty dolů jsou v podstatě tři: sejít Grouse Grind zpátky, což je jednak zakázané, druhak vražda vlastních kolen, nebo lanovka za $10, což je blbost, nikdo mě nedostane do budky, co visí nad srázem na kusu drátu, nebo stará BCMC stezka. Její existenci místní ovšem pečlivě tají, každá dušička na BCMC trailu znamená -$10, které nebyly utraceny za lanovku. Ale našel jsem a vyrazil volně dolů. Méně udržovaná a upravovaná stezka, občas jediné, co svědčilo o správném směru, byly sem tam šlápoty ve vlhké půdě. Kolena asi moc nejásala, ale všechno dobré, klid, nikdo cestou dolů a jen asi 10 turistů směřovalo nahoru. Nakonec se stezka skoro dole napojí na Baden-Powel Trail a dovede člověka na začátek Grouse Grindu.

Vyrazil jsem směr Kitsilano, řidič v autobuse nás nenechal koupit lístek, prej si ho máme koupit až u SeaBusu (“don’t worry” :) Vzato kolem a kolem to byl nejlepší odpočinkový program zatím - nic proti Stanley Parku, ale zničit se trošku na Grindu, pak přečíst knížku s výhledem na Vancouver (takový mrňavý městečko je to) a liduprázdný sestup do údolí, na to park prostě nemá :)

Stanley Park

Další poklidný den ve Vancouveru. Pozdní snídaně na stojáka, procházka kolem False Creeku směr Stanley Park, a v něm v podstatě celý den. Žádná hitparáda ve zdolávání vrcholů, ale bylo chladnější počasí než včera, takže i míň lidí, super. Lions Gate Bridge je při pohledu odspoda hodně impozantní a zároveň na pohled i křehký, holt kdo umí... Prolezl jsem západní (větší) část parku, protáhl kostru a vyvětral hlavu, takže spokojenost náramná :)

Fotky zde

Krizový den a procházka po pobřeží

A je tu třetí, tedy krizový, den. Člověk se má vyvarovat rizik, velké námahy a věnovat se aktivitám relaxačním. Vzhledem k tomu, že jsem zalehnul v jedenáct, v 02:55 nás všechny probudil človíček, co ulicí tlačil nákupní vozík plný skleněných lahví a já už pak vlastně nezabral, vzal jsem tradovaná doporučení ohledně aktivit vážně a rozhodnul se nepředřít.

Po půl deváté jsem vyrazil směr Downtown přes Burrard Bridge, v Gastownu jsem nakoupil pohledy a ve Food Courtu Waterfront Center jsem zasedl k pozdní snídani. Čokoláda, kuřecí sandwich a psaní pohledů. Pak po nábřeží, kolem Canada Place a milionu jachet ke Stanley Parku, cestou jsem stihnul pozdní rychlý oběd a odpoledne už jen coural a polehával ve Stanley Parku, počítal turisty a občas si schrupnul, protože mozek se ještě nenechal přesvědčit. Bylo krásně slunečno, teploučko i ve stínu, ideální podmínky na lenošení. Cestou zpátky jsem to vzal pod Burrard Bridge až na Granville Island a podél False Creeku. Na půl hodinky jsem se ještě zastavil u hejna stanů v parku, kde teď přes léto hrají Shakespeara, a sledoval zkoušku Macbetha. Ještě, že tu hru znám, jinak bych se vůbec nechytal :)

Centrum mi přišlo takové klidnější, sice samý turista, ale ve srovnání s Václavákem v podstatě nuda :) V parku plno sportujících, běžci, cyklisti i bruslaři - pro kolečka jsou tu vyhrazené pruhy na stezkách a cestách a neviděl jsem nikoho je porušit. Kolem pobřeží Stanley Parku je stezka pro kolečkáře jednosměrná, a ejhle, ani jediné kolečko v protisměru. Všude někdo cvičil nebo pobíhal se psem, že se jim chce, v takovým hicu. Já se zatím běhat neodhodlal, určitě by bylo kde a kdy, ale nechci to moc přepínat.

Fotky zde

Elfin Lakes

Pěkně si přivstanem a vyrazíme v sedm směr Squamish. Teorie dobrá, to bych ale nesměl ponocovat. Vydržel jsem vzhůru asi do deseti, a od jedné jsem každou hodinu kontroloval budíka, jestli jsem nezaspal. Nezaspal. Jet lag je svinstvo.

Squamish, hodinku cesty přes Vancouver a dál na sever po Sea To Sky Highway, nějakých 50km za Vancouverem. Ve Squamishi doprava a autem dál až na poslední parkoviště ve zhruba 900m nad mořem (a Squamish leží na pobřeží...) První překvapení dne - záchodky. Podél trailů (asi ne všech, že) jsou toilet towers, rozhodně jsou u shelterů a na parkovišti (“use toilet facilities, don’t contaminate our drinking water source”) Nu dobrá, to se dá respektovat :)

Vyrážíme, cíl - Elfin Lakes - leží ve zhruba 1500mnm, a to se k nim ještě v závěru trošku klesá. Celý trail, až do konce, je mi ukrutně povědomý, vypadá to jako v Jizerkách - stromy, jehličí, borůvčí (to je, pravda, o něco větší než naše :) i cesta a pak pěšina samotná. Pak se ovšem vyloupneme kousek za Red Heather nad úroveň lesa, a teď už se splést nemůžu. Všude kolem hory, o pár stovek metrů dál ještě polehává sníh, který pilně taje, jak do něj praží sluníčko a turisti si prošlapávají stopu. Vlevo Mt. Garibaldi a hlavně Atwell Peak, Little Diamond Head a asi milion dalších, a díky viditelnosti - máme krásně, sluníčko se snaží a je minimum mraků - jsou za nimi vidět další a další řady hřebenů a vrcholů. A to je jen levá strana, na pravé je zatím hora samotná, takže tam výhled ještě není.

Cesta se vine pomaličku vzhůru, přibývá sněhu, až se přelomí přes Paul Ridge a začne pro změnu klesat k jezerům. Vcelku pohodová procházka, pro mě premiéra na tak zasněžené trase, a bude snad hůř. Mimochodem, na sněhu se tu pase nějaká řasa, takže červené zbarvení sněhu není způsobené železem z hor, jak si Martin myslel, když pil vodu z místního sněhu. Flesh-eating bacteria :) Za chvíli už jsou jezírka vidět jako na dlani, lehce zamrzlá tenkou vrstvičkou ledu. Koupat se nikdo nechtěl, ačkoliv ve větším z jezer se může, menší slouží jako zdroj pitné vody.

Oběd kousek stranou na podivné hromadě trámů, pak jsme ještě provedli inspekci shelteru, je to prý jeden z luxusnějších - dole “společenská místnost” s kamny, stolem, kuchyňským koutem, v prvním patře palandy pro 34 nocležníků. Vešlo by se jich i víc, odhadli jsme to na 70 jen nahoře, dole je převážně volná podlaha, takže tam ještě víc. Jen by asi byl problém s CO (na stěně visí alarm). Rozehráli jsme na stole s Martinem partii šachů, bohužel jsme nezanechali cedulku “check mate in 4 moves”.

Další možností bylo vyrazit na Gargoyles, to by byla vycházka na 3 hodiny tam i zpět, ale vyrazili jsme zpět směr Squamish. Na mně se pořád projevuje posun, asi bych někde usnul ve stoje a upadnul těch 1500m až dolů k moři :) Cestou proběhla debata o kachně, knedlících, zelí a květáku, a pivu, pročež Martin odmítá pít prostou vodu. Cesta proběhla bez potíží, dole ve Squamishi jsme se stavili v Tim Hortons, “to get unique Canadian experience,” a je fakt, že kafe rozhodně bodlo.

Cestou zpátky na Vancouver jsme ještě odbočili k Shannon Falls, pohled pěkný, ále... Pomaličku se rozpršelo, rozlilo a na dálnici jsme najeli rovnou do zácpy, která nám s přestávkami vydržela až do Vancouveru a dál. K večeři Martin spíchnul zelňačku a tím se výlet báječně uzavřel.

Fotky zde

První procházka po Vancouveru

Brzké ranní vstávání, nedělní snídaně a hurá do města. Vycházkovým tempem přes Kits Beach (“best beach in town”) podél False Creek, přes Granville Island a dál až na konec False Creek, a od Science Center nahoru přes Chinatown a Gastown na Waterfront. False Creek (a asi nejen ten, zřejmě to bude stejné i na druhé straně Downtownu) vypadá zhruba tak, že na každé volné místo na hladině někdo postavil jachtu, člun nebo aspoň dračí loď, když už se do mezery mezi lodě normální člun nevešel. Lesy stěžňů a celé flotily jachtiček. Ty větší asi teprve čekají na objevení, Royal Vancouver Yacht Club je na druhé straně, na březích Stanley Parku.

Za Chinatown jsme měli narazit na japonský festival, místo něj jsme potkali bleší trh na ulici ve stylu “prodat cokoliv, co se dá někde šlohnout, než nás seberou”, chvilku jsem se docela bál, abych nezmizel beze stopy.

Gastown, nejstarší část Vancouveru, vypadá asi tak, jak bych čekal, hodně “kanadsky” a historicky - maple trees, cihlové domy, obchody, na pohled fakt pěkné. Plácek, na kterém kdysi upekli, že se ta sbírka domků bude jmenovat Vancouver, by se dal pomalu přehlédnout, nebýt sochy Gassy Jacka na maličkém kopečku.

Na poledne jsme se prohnali centrem města, dvakrát jsme zkřížili cestu Pride Parade - původně jsme mysleli, že je to dokonce Gay Pride parade, ale na to se účastnilo až moc straight pochodujících - a zasedli u Japonce na “All you can eat” suši. Neobvyklý hic (na Vancouver) nás vysílil natolik, že nezbylo než se schovat dočasně před sluníčkem (ono stejně je courání po městě mnohem únavnější než někde v přírodě) - cestou opět překročení Pride Parade, tentokrát v plné síle. Po ochlazení (“it´s colder outside than in appartment”) jsme dali menší grilovačku na Kits Beach a den poklidně skončil :)

Fotky zde

Tak teda asi jedem...

Ráno. Ne, z té postele mě nikdo nedostane před polednem. Nakonec se mi podařilo zaspat jen trošku. V pekárně, kde mě měli obdařit čerstvým rohlíkem a koblihou na rozloučenou bylo zavřeno, takže poslední snídaně se odehrála dle plánu beta (houska a Májka :) Ještě trošku přeházet věci mezi kufrem a báglem (znovu :) a na poledne na Ruzyň, stopnout si nějaké letadlo do Londýna a dál do Vancouveru.

“Dobře, kufr je v limitu, všechno v pořádku. V Londýně budete měnit terminál, ano? A ten kufr s vámi pocestuje celou cestu až do Toronta?” I přes slibný začátek se BA nepodařilo kufr ztratit, těžko říct, kde se stala chyba :) Pro jistotu štítek s trasou kufru na něm byl jen tak připlácnutý, když jsem o něj už ve Vancouveru zavadil, tak upadl :)

Z Prahy odlétáme na minutu přesně, na palubě je směs turistů a i jakási “olympijská výprava” - všichni ve stejnokrojích Czech Olympic Team, ale marně bádám nad tím, ve kterém sportu nás reprezentuje banda kluků a holek pod patnáct. Napadá mě jenom košanda...

Předměstí Londýna, výška 4650 stop, “Landing in 4 minutes” - “To nemůže myslet vážně, jsme strašně vysoko, to by snad musel spadnout rovnou dolů.” A taky že jo. Ale přistání bylo fajn, sice se zadek letadla třepotal ze strany na stranu (a to asi vyžaduje už nemalou sílu) ale dobrý. Úprk směrem k terminálu 5 (ale důstojně, důstojně!), security, vláček, výtah a pak už jen čekání s těžkou rezervou na gate.

“To jako fakt? Proč má ta 747 tak směšně krátký křidýlka?? To nemůže přece letět, akorát tak spadnout!” Ale letělo, letadélko, letělo. Kapitán to při startu utrh silou, zadek (i se mnou) se klepal jak kdyby měl každou chvíli upadnout (i se mnou) ale šroubky a matičky všechno vydržely. British Airways se ukázaly jako velice british - tea, sandwitches, akcent, jak na audienci u královny. Bohužel se mi nepodařilo dost naspat, jen asi hodinku nebo dvě, ale zase jsem při přeletu přes Kanadu zkouknul tu hromadu údolí a hor. A těstoviny na palubě docela ušly, zkazky o nepozřetelnosti jídla v letadle byly alespoň v případě BA mylné.

Přistání, bezproblémový průchod pasovou kontrolou, vyzvednutí kufru a ven, první oficiální kroky po kanadské půdě. Martin a Brianne mě odchytili hned zkraje a odvezli do Vancouveru, co by kamenem dohodil od Kitsilano Beach Park. Večer jsme ještě zaskočili na pláž, odkud byl vidět italský ohňostroj - pokud měl být podle zvěstí sladěný s hudbou, tak se to Italům moc nevydařilo :)

Kupředu levá

Tučňáci jdou do světa, guláš, pivo, trumpeta...

Posledních pár dní na Starém kontinentu bylo ve znamení mírného popíjení (a to ještě nezmizela únava z letošního tábora) a o to horších úvah, co zásadního jsem zapomenul vyřídit nebo zabalit. Ale co, pas, vízum, kraťasy, triko a kartu mám, všechno ostatní by neměl být problém sehnat na místě. Kufr i bágl mám skoro sbalené, jen dnes ještě trošku přeházet věci mezi nimi a zítra hurá na letiště. Podezřele snadno jsem se vešel do hmotnostního limitu zavazadla (ne tak už do kufru samotného :) takže zpátky asi fakt budu moct vzít celou jednu kanadskou borůvku a jednu nebo dvě medvědí tlapy :)