Příjezd do Bostonu a Tea Party
Začnu vlastně ještě pondělkem, večer na Union Station naskočím do vlaku na Boston. Odjezd na minutu přesně, v posledním “tichém” vagonku si zaberu celou sedačku (bude se hodit) - k dispozici zásuvky, wifi, jídelní vůz, stoleček jako v letadla, paráda. Jen ze sedačky přede mnou zkouší nějaká dívčina dost hlasitě telefonovat, ale pokaždé ji zpraží sousedka, takže nakonec uražená odchází do jiného vagonu a máme klid.
Ještě, že je tma a není vidět ven, mám dojem, že jedeme nějak rychle, příjezd do Bostonu má být v 07:44. Začíná pršet, z oken není vidět vůbec nic, jen pár zastávek a až po několika hodinách průjezd městem Philadelpha, ale ten zas stál za to. Rozsvícené mrakodrapy, déšť, scéna jak ze Sin City. Na žádném nástupišti samozřejmě není stánek s pivem a párky v rohlíku :) Cestu jsem nakonec proklimbal, smotaný do klubíčka přes dvě sedačky, až ráno před Bostonem se začal vlak pomalu plnit, takže jsem se musel uskrovnit. Ale i v plně obsazeném vagoně bylo ticho jak v hrobě, nějak tu mají k těm zákazům respekt…
Klasický happz na cestách, zastavili jsme v nějaké stanici jménem Back Bay, to je švanda, tady se to jmenuje úplně stejně jako zastávka, kde mám vystoupit. Kolik asi je? 07:45? To už si asi moc nepospím, za chvíli tam určitě už budem… Kurva!!! Vlak se rozjel ve chvíli, kdy jsem z něj vypadnul já i kufr, batoh už jsem tahal za jízdy :) Naštěstí pak staví v South Station, což je kousek od Back Bay a jen o pár bloků dál od hostelu než Back Bay. Ta je jednu zastávku metrem (o něm bude samostatný odstavec, supr věc, tohle místní metro) a dva bloky na Stuart Street.
Stará zástavba a přestavěný vnitřek, samé sklo, kov a prostor, no nejnovější přírůstek do rodiny Hostelling International. Check=in je klasicky až odpoledne, takže kufr i s báglem dám do úschovy a jdu někam sehnat snídani. Hostel je na rohu China townu, prakticky ve středu města, všude je to pár bloků, neměl by být problém tu něco sehnat. Kolem deváté se zázračně vyprazdňují ulice, místo kafe - protože jsem totálně zanedbal pitný režim, tak proč ještě dolívat kofein - čokoláda (chacha :) a vajíčka a tousty a klobáska a spokojenost, o trochu lepší než před hodinou. Vyzvednu si ještě v hostelu mapu a zkusím průzkum okolí.
Směrem k vodě je to nejblíž asi k South Station, a pak podél kanálu Fort Point na sever k přístavu. Jenže tam nedojdu, cestou jsem u mostu potkal muzeum Boston Tea Party a zaplul jsem tam. Je to sice zábava ne úplně levná, když to člověk porovná s návštěvou jiných muzeí doposud, ale k prohlídce jsou dvě zachované nákladní lodě, ze kterých se čaj v přístavu vyházel, muzeum i s historií války za nezávislost, a celé to uvádí a první hodinu provází v podstatě herecké představení místních zaměstnanců v dobových kostýmech. A zapojí i návštěvníka, takže jsem měl možnost na shromáždění občanů promluvit proti králi. Loyalista ze mě teda nebude… Giftshop je asi nejšílenější, co jsem tu zatím viděl, s tématem Boston Tea Party mají snad všechno, co si člověk dokáže představit, včetně luceren a třímetrového modelu lodě Beaver. Nekoupil jsem.
Návštěva opět přispěla ke vzdělání, nikdy jsem neměl extra velký přehled o tomhle období historie USA, hodně všeobecný, ale člověk si ledascos zapamatuje, když mu to vypráví sám Samuel Adams. Ale stejně jsem pak odpoledne v hostelu ještě brouzdal wikipedií a doplňoval si vzdělání - velká většina místních pamětihodností je právě spojená s odtržením kolonií od Británie, tak ať aspoň tuším, co a jak.
Check-in, nějak nacpat věci do skříňky, konečně sprcha a místo, aby šel blbec spát, když se nechal v noci každou hodinu budit zastávkama, tak jde na bowling. Hostel má každý den dvě až tři akce, klasicky dobrovolná účast, v úterý dopoledne byl China Town Tour a na večer bowling. Pouze pro starší 21 let, na to jsou tu přísní úplně všude, a nakonec se ukázalo, jak tragicky na tom s bowlingem svět je. Americká průvodkyně uhrála svých 30 bodů a byla ráda, a první hru jsem vyhrál já (až tak zle na tom jsou…) a druhou kolega Japonec, který koulel trošku jako samuraj. Pak ještě pár piv cestou do hostelu a ve dvě jsem usnul ani nevím jak… Soušlajzing, maj frends, soušlajzing.
Fotky zde