Pentagon a Arlington

Poslední dva dny v DC, ačkoliv to pondělí se ještě docela protáhne. Na neděli mám v plánu ještě dohnat resty, hlavně za mostem přes Potomac - hřbitov v Arlingtonu, Pentagon a tamní památník a ještě, když bude čas, sídlo temných sil v Langley.

Není kam chvátat, metrem je to k Pentagonu jen pár zastávek. Bohužel je pak potřeba obejít dvě strany toho pětiúhelníku, na sluníčku, přes parkoviště a pod dozorem ozbrojených složek. Zákaz focení a snad i koukání směrem k budově, fotit se smí jen v prostoru památníku k 9/11. A to ještě asi jen směrem od budovy, památník je roztažený na větší ploše a těsně přiléhá k plotu Pentagonu. Tvoří ho vlastně menší parčík, se stromy, vodou a lavičkami, a snad všechno tady má něco symbolizovat (na symboly schované v čemkoliv jsou tady machři…) Takže na každé lavičce je jméno některé oběti, lavičky jsou obrácené buď k Pentagonu, nebo od něj, to podle toho jestli oběť byla na palubě letadla či ne, pak jsou jména rozložená v parku podle toho, kde kdo seděl, okolo podezdívky je pás s letopočty, to prý jsou roky narození obětí, no až trochu moc mi to přišlo. Ale jako památník je to místo zajímavé, jiné pojednání než socha a cedule “Vzpomínáme…” Pěkně provedené a zpracované, nad hlavou pořád burácí startující letadla z Reaganova letiště kousek odsud.

Na národní hřbitov v Arlingtonu je to vzdušnou čarou jen kousek, ostatně přes silnici jsou vidět náhrobní kameny. Jenže odsud se jinak než metrem, které nás přivezlo, dostat asi nedá, všude zátarasy a hlídací budníky. Cestou na metro jsem úmyslně nezahnul na cestičku po chodníku, který obchází parkoviště u Pentagonu, ale vzal to přímo přes něj. Neoploceno, cedule malinká, co mi můžou, prostě Čech na výletě :) Daleko jsem nedošel… Tedy nezpozorován a bez reakce. Vyrazil za mnou příslušník, z uctivé vzdálenosti (asi aby ho netrefil vlastní odstřelovač :) mi domluvil, vysvětlil cestu, ať už to víckrát nedělám. Slibuju. U nás by asi ještě byla hlídka na cestě a na D1 by chudáci viseli někde v zácpě…

Jedna zastávka zpátky, na povrch a hned do aleje ke hřbitovu. Obrovská plocha, kterou vlastně nejde přehlédnout naráz, díky alejím a terénu, posetá hroby… U válečného hřbitova těžko čekat jiný obrázek, že. Návštěva rozhodně přispěla k obohacení mých znalostí o Americké občanské válce, hřbitov je totiž na půdě, která patřila rodině Roberta E. Lee, velitele jižanských vojsk, v té době byl hřbitov také založen, takže historii války a téhle rodiny obzvlášť je tu věnovaná expozice v Arlington Ouse, domku na kopci uprostřed hřbitova. Je odsud nádherný rozhled na město, respektive na jeho monumentální část, na druhou stranu směrem k civilním čtvrtím, dál do Virginie, už je to horší.

Arlington House je bohužel právě v rekonstrukci, takže zbyl jen výklad průvodkyně a cedulky s texty na stěnách pokojů a chodeb úplně vybydleného domu. Cestou od vchodu se jde (nebo jede, jezdí tu vláčky s turisty…) kolem - tedy hlavně, “obyčejných” jsou tu řady a řady - hrobů rodiny Kennedyů, kde se samozřejmě tvoří téměř fronty na fotku. Jednoduché náhrobky, žádná velká výzdoba. Já si vyfotil jen tak letmo pár pohledů na hřbitov jako takový, který má rozhodně osobitou atmosféru, ale že bych se musel doma kochat fotkou hrobu Kennedyho, to spíš ne.

Stihnul jsem dorazit včas i na střídání stráží u hrobu neznámého vojína - těch tu ostatně mají víc než jen jeden, na každou americkou válku jeden hrob a ještě jeden “všeobecný” kde se právě drží čestná stráž. Chápu pozadí a chápu i to, že tyhle rituály časem vzniknou ledaskde, ale stejně jako mě nijak zvlášť neoslovilo střídání stráží na Pražském hradě, tak i tohle mě nějak nebralo. Ale já holt nejsem patriot :)

Každopádně hřbitov má svojí atmosféru, jako průvodce a dokument historie je k nezaplacení a strávil jsem tu několik hodin lezením z kopečka do kopečka - posedáváním na lavičkách. V SF jsem v knihovně hostelu zabavil jednu knížku, tak pilně čtu. Samozřejmě výměna knížek tam byla výslovně doporučena ;)

Večer jsem to zabalil poněkud dříve, v pondělí se totiž musím odhlásit z hostelu, vlak mi jede ale až v deset večer, takže musím nějak přeskládat věci v kufru tak, aby se v suterénu vešel do skříňky, která je docela těsná. A až tento večer mě napadlo, že hned jak jsem se vrátil z Jasperu a usušil jsem stan a spacák, měl jsem je s karimatkou a pohorkama poslat z Kanady poštou zpátky do Čech. Uvolnilo by se místo, po Státech je potřebovat nebudu určitě, a do kufru bych mohl nacpat mnohem víc kontrabandu, drog a zlata. Po druhé prohlídce kufru na letišti před odletem do DC už kufru dochází síly - vybalili určitě dobře, zabalili tak na trojku: všechno se vešlo, ale zip teda úpí a kovové výstuhy v jednom rohu už projely látkou. No nic, teď už je to jen pár týdnů, to už nemá cenu, to už doklepeme společně. Aspoň ten balík Česká pošta neztratí. Ale poučení do budoucna.

Pondělí bylo krátké, tak než psát odstaveček do samostatného příspěvku, prsknu ho k neděli :) Po snídani jsem se až do odpoledne toulal po budovách knihovny Kongresu a Nejvyššího soudu. Stojí vedle sebe, do druhé už jsme nakoukli s průvodcem při tour po Kapitolu, ale teď byl klid i na prohlídky s průvodcem v obou, a dozvědět se tak zas něco o historii. Třeba že budova Nejvyššího soudu byla dokončena v roce 1935, tři roky po zahájení stavby a stavba nevyčerpala přidělený rozpočet - tedy včas a v limitu, něco, co už dnes není asi vůbec možné… Ale knihovna byla lepší, což je ostatně jasné ;)

Odpoledne jsem ještě zaskočil do Subway pro sendviče na cestu - taková jistota, vypadá to čerstvě, dají do nich co si řeknu a je to docela levné. Ještě jsem radši nabil iPad, telefon i foťák, kdybych náhodou uváznul někde mimo civilizaci bez zástrček a pak už jen relaxoval. Večerní městská mě odvezla na Union station, a v deset večer, na minutu přesně, vyrazil vlak na Boston. A ve Washingtonu začínalo právě pršet, takže načasování opět perfektní.

Fotky zde