Walking tour a vyjížďka ke GG

Zase brzo vstávat, už v osm, protože jsem děsná modelka a trvá mi až padesát minut, než se po probuzení začnu tvářit jakž takž jako lidská bytost. V devět je totiž sraz v hale a vyrážíme na prý nejlepší free walking tour po městě. Jde nás dvanáct, směs turistů převážně z Evropy, hlavně Německa. Průvodce se jmenuje Henry, žije tu šest let a provede nás po třech nejvýznamnějších kopcích města a okolních ulicích. Mělo by nás to zabavit asi na 4 hodiny, plus mínus pár hodin.

Vyrazíme směrem na Russian Hill - nejmenuje se podle Rusů, kteří by tu snad bydleli, ale kdysi tu našli ruský hřbitov (wtf) - a cestou Henry průběžně komentuje okolí a stavby, dojde i na zemětřesení a požáry z minulého a předminulého století, které podstatně ovlivnily vzhled a skladbu města. Vezmeme to tu trošku stroze:

• mrakodrapy tvoří v siluetě města tak rovnou hranici proto, že jsou to poslední domy postavené na solidní půdě a skále, všechno od nich směrem k moři, co neleží na kopci nebo na stráni, je postavené na navezené suti a hlíně a při příštím zemětřesení to všechno půjde ke dnu. A je to nemalá část SF :)
• když vypuknul v předminulém století požár, který spálil značnou část města, sčítání škod ukázalo, že hasiči ve snaze vyčistit v dřevěném a vyschlém městě pás, aby tak ohradili oheň a nemohl se šířit dál, způsobili víc škod než požár samotný. Ponaučení? Na chodnících od té doby na rozích jsou vyryté názvy křížících se ulic, až popadají kandelábry, bude se to hodit...
• nenápadný domek o šesti ložnicích a pěti záchodech u vjezdu do Fort Mason patří jisté Danielle Steel, t.č. spisovatelce, která seká jednu romantische knihu za druhou jak Baťa cvičky, a vydělává na tom pořádný balík.
• na kopcích je spousta schodišť, naprostá většina je lemovaná kytkami, keři a zahradami obecně. Schody jsou města, zahrady patří lidem, co bydlí v domech podél schodiště, a na vlastní náklady se o ně starají. Představte si skalku, dlouhou 250 metrů...
• z Russian Hillu vede ulice s nejvíc zatáčkami ve státech (no, hádají se o to s nějakým zapadákovem v Nebrasce, takže s rezervou) a zároveň je to jedna z nejstrmějších ulic v SF. Oblíbené místo skateboardistů, dokonce se tu pořádá každoročně závod ve sjezdu. Před několika lety jeden ze závodníků urazil hydrant a tak bylo možno připsat si i prvosplavbu ulice.
• regulované nájemné, v zemi kapitalismu!!! Dokud bydlíte, máte nájemné regulované, jakmile se ale odstěhujete, nový nájemník už dostane pořádnou pálku. Moc šikovné třeba pro zestárnuvší nájemníky - bydlíte v krpálu jako kráva ve třetím patře, přijde artróza, ale vystěhovat se znamená nechat si napálit nový nájem, mnohokrát vyšší než současný.
• v kopcích je povinné při zaparkování auta - pokud se neparkuje příčně - otočit kola tak, aby se auto navezlo do chodníku a zastavilo o obrubník. Nenatočíte => pokuta. A příslušník chodí každý den a bločky se množí a množí...
• nejstarší křestaňský kostel ve městě sídlí na adrese 666 Filbert Street :) Božská Marylin a Joe DiMagio - protože mladý pán už jednou ženat byl, ergo ho v kostele znovu oddat nechtěli - se vzali o několik dveří dál na radnici a na schody kostela se přišli jen nechat vyfotit pro novináře a rodinné album.
• nejvíc hospod a restaurací je v italské a čínské čtvrti. Italové si pomalovali kandelábry trikolórou, bohužel Číňanů přibývá víc než Italů, takže se China Town pěkně rozrůstá do ulic s červenozelenobílýmy sloupy.
• interiér Coit Tower nechali stavitelé věže vymalovat freskami, v době ekonomické krize ve třicátých letech. Malby jsou to barevné, pěkné, až na dvě drobnosti: vůbec NIKDO se na nich neusmívá, a naprostá většina postav jsou běloši... Náměty jsou výjevy z běžného života v Kalifornii té doby, autoři procpali na zdi několik dělnických výjevů, a dokonce i pár komunistických symbolů. Místní obyvatele to prý dost popudilo a chodili je přemalovávat. Muž v knihovně, vytahující z poličky Marxovo Kapitál, přežil.
• Filbert Street se z Telegraph Hillu, kde stojí Coit Tower, smrskne na schodiště, které klesá až na úroveň moře, podél skalnatého srázu vysokého cca 120 metrů. Před lety tu jeden zloděj zkoušel ukrást auto, byl vyrušen policií a chtěl utéct. Když doběhl k zídcem a zábradlí, přeskočil ho, zřejmě v domnění, že doskočí na ulici po svahu níž. Svým způsobem se trefil, ráno ho seškrábli pod skálou, dodnes je vidět místo dopadu. Rozhodně nebyl místní.
• v parku u centrály Leviho Strausse jsou pravidelné koncerty, busking v SF obecně jen kvete. Za rohem je výborná sendvičovna, nejlepší sendvič s krocanem a slaninou, co jsem kdy potkal - za sedm dolarů a stačil bohatě na oběd i večeři.
• Broadway, ulice s největší koncentrací bordelů a stripklubů ve městě. Unikátní je jeden z nich, který vlastní zaměstnankyně a zaměstnanci sami. Ale prý je krize, zákazníků je strašně málo, jen přijdou, očumují a jdou si zase po svých, útrata žádná.
• slyšel někdo tu historku o piánu, spouštěném ze stropu? Jak se na něm zapomenul zákazník s jednou slečnou a nějaký nebožák je i s piánem vytáhnul ke stropu a našli je až ráno? Já tedy ne, ale ten podnik tu je, historka se prý skutečně stala, on umřel s úsměvem na rtech, ona jen tak tak přežila a podnik prodává koktejl Sex on the Piano dodnes.
• na druhé straně ulice je krámek, “Stinking Rose” jehož motem je “We flavour garlic with food”. Česneková zmrzlina je jen jeden příklad za všechny, ale prý co s česnekem nemají, to rádi udělají.
• Nob Hill, nahoru vede ulice s největším stoupáním v SF, 36%. Jásejte, odsud už je všechno z kopce!

Tour trvala nakonec až do tří odpoledne, nachodili jsme toho docela dost, z kopce do kopce, ale to v tomhle městě asi jinak už nebude :) Rozhodně můžu doporučit, sice Henry občas nepočkal na všechny, když zmiňoval nějaký místní drb, ale to je detail. Rozejdeme se před Grace Cathedral, potom, co nám Henry každému osobně vysvětlí a poradí, kudy dál tam, kam kdo chce pokračovat. Já se svezu cable carem na nábřeží a budu pokračovat projížďkou po zálivu. Cable car je vůbec zajímavý vynález, takový podivný kříženec lanovky a tramvaje (proboha, neříkejte tomu “tramvaj”, není tam nic na elektriku, a NIKDY neříkejte “Frisco”), v jiném velkoměstě asi nic podobného neexistuje. To jen tady jim chcípali koně už po pár letech tahání nákladů do kopců, tak přišli s tímhle. V Cable car muzeu je to moc pěkně k nahlédnutí, kladky, lana, brzdy, vozy, ulice drnčí i když zrovna žádný vůz kolem nejede.

Tak, projížďka. Ve srovnání s podobnou v Seattlu je to o poznání horší. Už jen focení při nalodění - nejdřív jsem měl za to, že je to nějaká místní specialita, ale asi to k těm projížďkám patří, každého vyfotili (nebo to aspoň zkusili, není to povinné, jen jsou hodně akční :) V Seattlu se záchranným kruhem, tady před zeleným pozadím, kam pak znuděný fotograf v budníku doklíčoval Alcatraz nebo Golden Gate. A obrázek si můžete po návratu z jízdy koupit bratru za $10, dva se slevou jen za $15. Každopádně, v Seattlu fotila krásná mladá dívčina, která se neustále usmívala, a vyfotil jsem se? Nevyfotil, nepřemluvila mě, takže snaha zpruzeného puberťáka v SF byla od začátku odsouzena k neúspěchu.

Vyjížďka měla být s komentářem, ale jak jsem si posléze uvědomil, tak nikdo nesliboval, že bude z těch maličkých reproduktorků na lodi slyšet. Taky byl komentář ze záznamu, v Seattlu živě a průvodce vtipkoval a živě reagoval na ohlasy cestujících, a to jsem měl dojem, že v Seattlu to byla akce o kus masovější než tady. Ale pod Olden Gate jsme se dostali, na dosah Alcatrazu taky, vyvalené lachtany u mola 39 jsme nafotili, obrázků města mám na každý den v roce jeden, takže potud splněno. Ale v Seattlu byla teda větší švanda a tady navíc děsně foukalo, rozhodně bundu s sebou.

Zábava do pozdního odpoledne, jdu dřív na hostel, chci totiž nějak zkopírovat fotky z karty na externí disk, začínám být dost nervózní, při každém stisku spouště úplně slyším, jak se karta blíží ke kolapsu a fotky na ní k zapomnění :) Nakonec je tu na místních terminálech zkopíruju, ale do alba na net je už nedám, přihlásit se za $0.08 za sekundu na net a ještě tu zadávat heslo ke Skydrive účtu, tak to se mi ani v nejmenším nechce. Takže asi po návratu, uvidíme.

Fotky zde