Jasper

Navážu tam, kde jsme našeho hrdinu opustili na konci minulého dílu: stojí na kraji dálnice s výhledem na Mt. Robson a snaží se chytit stopa do Jasperu, turistického centra Kanadských Rockies. Je neděle, poledne, do pěti odpoledne - za 4 hodiny, Jasper je už v Albertě a tedy o hodinu napřed - si musí vyzvednout v Jasperu auto. Cesta do Jasperu bude trvat aspoň hodinu, je to cca 70km a než najde půjčovnu, to taky chvíli potrvá. Takže zbývají asi tři hodiny na to, aby ho, chudáka, někdo naložil.

Ve 12:15 mi zastavil klučina, který měl auto naložené baťohy, kolem, lodí a hromadou dalších turistických záležitostí. Jede z Vancouveru do Edmontonu, jestli potřebuju do Jasperu, tak za 40 minut jsme tam. Paráda :) Pořád opakoval “Drive fast, not stupid” a cestu si vyloženě užíval. Podle všeho už kdysi byl v Praze, na nějakém tripu z Berlína po Evropě. Teď si vzal dva týdny volno v práci a už devadesát dní cestuje po Kanadě :) V Jasperu mě vysadil hned u nádraží, půjčovnu jsem našel za pár minut, ale ještě jsem okoukl Jasper jako takový. Tři ulice rovnoběžné, z toho ta s nádražím je hlavní, příčně přes ně kratší uličky a to je tak všechno. Hromada giftshopů, klasická stravovadla jako KFC, A&W a Tim Hortons, mezi tím pár restaurací, infocentrum a nádraží. Hodně parkovišť pro turisty a to je asi tak všechno. Tedy ještě ten výhled - Jasper leží v podstatě v rovině a nebýt domů, byly by perfektně vidět hřebeny hor kolem dokola. Takhle si musím vystačit s výhledem přes nádraží a kolejiště, ale i to stojí za to - pod modrou oblohou v dáli hřebeny Rockies, skoro jako namalované na plátnu kolem města. Panoramata :)

Vyzvednul jsem si vozítko - modrá Honda Accord - a vyrazil na menší seznamovací objížďku kolem Jasperu. Nechtěl jsem moc daleko, protože ráno musím vyzvednout v Greyhoundu jízdenku na cestu zpátky - v neděli má místní pobočka zatvoreno - takže chci přespat někde v kempu u Jasperu, ráno zajet pro lístek a vyrazit na Banff. Hřeben nebo aspoň nějaká hora všude, kam se podíváš. Po šesté jsem zaparkoval v kempu Whistlers, kousek za Jasperem, postavil stan, ztrestal poslední večeři, co jsem ještě měl z Vancouveru a dobil baterii v telefonu :)

Ráno sice pořád sluníčko, ale furt vlhko, takže ten stan fakt povleču mokrej až do Vancouveru. Sbalit a do města, u pumpy jsem si dal parádní snídani na vidličku - vajíčka, tousty, slanina, brambory, kafe - vůbec se nedivím, že lejou do hlav tolik kafe, takováhle lehoučká snídaně je pěkný umrtvovák. Ale přišla k dobru :) Lístek na bus jsem vyzvednul bez problému (na poslední chvíli, večer už na ceduli stálo, že pobočka má otevřeno až zase v září, taky dobrý :) a hurá na jih. Směr Banff, po silnici, o které se říká, že je to nejkrásnější silnice vůbec. Icefields Parkway, 230km mezi Jasperem a Banffem, prochází dvěma parky a vede si tak v poklidu mezi horami a kolem ledovců. Spousta zastávek s výhledem, rovné úseky i serpentýny, turisti... Ale žádný velký provoz. Takže nastavím tempomat na 90km a jede se. Mám asi 4 hodiny, než budu muset otočit zpět, abych stihl vrátit auto dřív, než mi napaří další započatý den.

Rozhodně nepřeháněli, Icefields Parkway rozhodně stojí za to, panoramata jsou neskutečný. Navíc pořád drží počasí od soboty, je naprosto jasno bez jediného mráčku, pofukuje mírný větřík, takže není hic, a v té modré obloze se na hranici země a oblohy zjevují hory. Někdy vede silnici úzkým údolím, po obou stranách příkré svahy, jindy je prostoru víc, kopce u silnice nejsou tak vysoké a je přes ně vidět do dálky na hory a hřebeny, kterých je tu nespočet. A silnice vede pořád podél Athabasco River, jedu proti proudu, a shodli jsme se s Martinem, že by tohle muselo být super jet třebas na kanoi. Krásná barva vody, chvíli se řeka rozdělí do několika proudů, aby se za pár kilometrů zase slily v jeden prudký - nic strašného, nevypadá hluboce ani nebezpečně. Klikatí se podél silnice, jak si prořezala za ty roky cestu horami, napájí se z ledovců na okolních svazích, a občas přidá pro pobavení vodopád :) Ty první veřejně dostupné - Athabasca Falls - jsou kousek za Jasperem, slušně vysoké a nejvíc zaujala cedulka u místa, asi třicet metrů od hranu vodopádu, které označovalo kde byla hrana před několika sty lety... Eroze v akci, viditelná téměř pouhým okem.

Po několika zastávkách je jasné, že takhle se daleko fakt nedostanu, pořád je vlastně co fotit a okukovat, skončí jeden hřeben a začne druhý, za další zatáčkou jsou vidět zase další hory než před chvílí, a v kombinaci s oblohou a řekou mezi námi je to děsně zpomalující záležitost. Ale úžasná, do Banffu se teda nedostanu, ale nevadí to vůbec. Nakonec dojedu někam na 160. kilometr, když nastane čas k návratu. Ještě si tu dám oběd - není teda nejlevnější, ale podnik vypadá sympaticky (jediná pumpa a teprve druhá hospoda od Jasperu, my, zhýčkaní D1... :) Pulled pork burger, fries, k tomu nějaká omáčka, vypadá to moc dobře, tak budiž tedy oběd. Pro své fanoušky z řad #oldies musím přiznat, že to byl hnus, velebnosti. Na vepřové prdli coleslaw, šťáva z něj rozmočila spodní housku, omáčka byla sladká a skořicová, což s tím vepřovým nešlo naprosto dohromady, a hranolky to rozhodně nespasily. Takže smůla a špatná volba, jede se zpátky.

Začíná působit únava. V podstatě od čtvrtka, kdy jsem dorazil pod Mt. Robson, jsem pořádně nespal, každou noc jen tři až čtyři hodiny, pak až do rána probíhalo jen polehávání, obracení, převalování a frustrované vstávání. Zima mi nebyla (měl jsem tučňáčí ponožky, takže v pořádku, a nafukovací karimatka je k NEZAPLACENÍ - podlážka stanu byla studená jak led, na karimatce to nebylo vůbec znát) a unavenej jsem byl, přeci jen jsem jenom v okolí našamtal za ty čtyři dny určitě víc jak padesát kiláčků, takže pačemu? Každopádně únava je tu, očka pálí. V Jasperu si ještě udělám zajížďku nahoru, k jezerům Patricia a Pyramid. Z knížky, kterou jsem si koupil pod Mt. Robson - Habbakuk, projekt letadlové lodě z ledu - jsem se dozvěděl, že existoval dokonce i prototyp, a testoval se právě na Patricia Lake, je tu jeho potopená kostra a pamětní plaketa. Vrátím auto, jsou čtyři odpoledne, autobus jede v 01:05am, takže za 9 hodin - to jsem věděl docela jistě, několikrát jsem kontroloval lístek, i dámy za přepážkou jsem se pro jistotu ptal :) Co teď?

Whistlers Mountain :) Hned u Jasperu, nahoru vede lanovka (apage, satanas!!) a nebo trail, který má 8km, vyleze přes 1200 metrů a vede až na vrcholek hory. Takže trail. S plnou polní mi to trvalo 4 hodiny, dohrabat se k horní stanici lanovky, odkud se na poslední kilometr trailu přidává k normálnímu hikerovi doslova dav turistů, co vyjeli lanovkou, a teď v žabkách a tričkách zkouší dojít těch posledních pár set metrů. To se na mě nezlobte, ale mačkat se teda nebudu. Horní stanice lanovky je přístupná i necestujícím smrtelníkům, a z ochozu je možné obhlédnout celé širé okolí. Bomba. Počasí pořád v pohodě, je vidět i Mt. Robson - jako bílá hora úplně svítí v jinak hnědých hřebenech, úžasný pohled. I na okolní hřebeny kolem Jasperu, jezera mezi nimi, ten výhled je prostě parádní, snad to bude aspoň trochu vidět z fotek, protože se to fakt blbě popisuje, nejsem Wilda Šejkspírů :)

Za další dvě hodiny jsem dole, strhanej jak borůvka, protože ten krpál nahoru se šel stejně blbě i dolů, jen to netrvalo tak dlouho :) V deset večer jsem v Jasperu a je tak ještě čas si zaskočit do KFC, což je jediný otevřený podnik, zřejmě, na něco k jídlu. Pak už jen poklimbávám na zastávce. Před odjezdem se zjeví šofér - zřejmě se tu střídají, Greyhound mění řidiče v depu několikrát za cestu - potom parta Kanaďanů, co jedou někam do Států, a slečna se třema kuframa a svazkem, který se zabývá Gödelovým řešením Einsteinových rovnic :) V autobuse jsme se nějak rozesadili, jeden z Kanaďanů si přisednul ke slečně a měl jsem tu čest vidět jeho výraz, když navazoval konverzaci:

• K: what ya readin?
• S: (ukáže knihu)
• K: (mrká, luští písmenka, slabikuje) would ya switch place with my friend there?
• S: sure :)

Nicméně se mi podařilo zjistit, že se jednalo o podařenou fintu - v deskách s Gödelem měla vloženou Betty Macdonaldovou. Prý to zabírá na otravy v devíti z deseti případů, já tohle řešení znám, takže já jsem holt ten desátý případ :) Tuhle fintu jsem snad ještě neviděl nikdy v praxi, leda někde na přednášce.

Naspal jsem celkem čtyři hodiny, v šest nás vyhnali na hodinu v Kamloops a pak už jsem nezabral. Aspoň byla možnost si jakž takž prohlédnout krajinu, ještě stovky kilometrů od Vancouveru. Zaujalo hlavně jedno údolí, kde spousta vršků a potoků byla pojmenovaná podle Shakspeara - Romeo, Juliet, Verona, Yago, a nakonec Othelo Tunnels :) Stoupání, klesání, hory a průsmyky. Trochu jiný charakter než co jsem znal z okolí Vancouveru. Cesta trvala nakonec 13 hodin, téměř přesně.

Jasper a okolí? Super, nádhera, silnice nezklamala, naopak, výhled z Whistlers jakbysmet. Ještě jednou? Rozhodně!! Autobusem? No, tak to už asi ne... Je pravda, že je to docela pohodlné a bez práce, ale příště bych to vzal vozem radši po vlastní ose, a klidně protáhl pobyt, víc trailů v okolí, dojet až do Banffu, a tak podobně. A určitě mému názoru na dopravu přispěla i moje únava, to bych taky nepřehlížel. Každopádně se sem musím ještě někdy podívat, na víc dní než dva :) Spokojenost, pověsti nelhaly, snad to bude na fotkách aspoň trošku vidět :)

Fotky zde