Elfin Lakes

Pěkně si přivstanem a vyrazíme v sedm směr Squamish. Teorie dobrá, to bych ale nesměl ponocovat. Vydržel jsem vzhůru asi do deseti, a od jedné jsem každou hodinu kontroloval budíka, jestli jsem nezaspal. Nezaspal. Jet lag je svinstvo.

Squamish, hodinku cesty přes Vancouver a dál na sever po Sea To Sky Highway, nějakých 50km za Vancouverem. Ve Squamishi doprava a autem dál až na poslední parkoviště ve zhruba 900m nad mořem (a Squamish leží na pobřeží...) První překvapení dne - záchodky. Podél trailů (asi ne všech, že) jsou toilet towers, rozhodně jsou u shelterů a na parkovišti (“use toilet facilities, don’t contaminate our drinking water source”) Nu dobrá, to se dá respektovat :)

Vyrážíme, cíl - Elfin Lakes - leží ve zhruba 1500mnm, a to se k nim ještě v závěru trošku klesá. Celý trail, až do konce, je mi ukrutně povědomý, vypadá to jako v Jizerkách - stromy, jehličí, borůvčí (to je, pravda, o něco větší než naše :) i cesta a pak pěšina samotná. Pak se ovšem vyloupneme kousek za Red Heather nad úroveň lesa, a teď už se splést nemůžu. Všude kolem hory, o pár stovek metrů dál ještě polehává sníh, který pilně taje, jak do něj praží sluníčko a turisti si prošlapávají stopu. Vlevo Mt. Garibaldi a hlavně Atwell Peak, Little Diamond Head a asi milion dalších, a díky viditelnosti - máme krásně, sluníčko se snaží a je minimum mraků - jsou za nimi vidět další a další řady hřebenů a vrcholů. A to je jen levá strana, na pravé je zatím hora samotná, takže tam výhled ještě není.

Cesta se vine pomaličku vzhůru, přibývá sněhu, až se přelomí přes Paul Ridge a začne pro změnu klesat k jezerům. Vcelku pohodová procházka, pro mě premiéra na tak zasněžené trase, a bude snad hůř. Mimochodem, na sněhu se tu pase nějaká řasa, takže červené zbarvení sněhu není způsobené železem z hor, jak si Martin myslel, když pil vodu z místního sněhu. Flesh-eating bacteria :) Za chvíli už jsou jezírka vidět jako na dlani, lehce zamrzlá tenkou vrstvičkou ledu. Koupat se nikdo nechtěl, ačkoliv ve větším z jezer se může, menší slouží jako zdroj pitné vody.

Oběd kousek stranou na podivné hromadě trámů, pak jsme ještě provedli inspekci shelteru, je to prý jeden z luxusnějších - dole “společenská místnost” s kamny, stolem, kuchyňským koutem, v prvním patře palandy pro 34 nocležníků. Vešlo by se jich i víc, odhadli jsme to na 70 jen nahoře, dole je převážně volná podlaha, takže tam ještě víc. Jen by asi byl problém s CO (na stěně visí alarm). Rozehráli jsme na stole s Martinem partii šachů, bohužel jsme nezanechali cedulku “check mate in 4 moves”.

Další možností bylo vyrazit na Gargoyles, to by byla vycházka na 3 hodiny tam i zpět, ale vyrazili jsme zpět směr Squamish. Na mně se pořád projevuje posun, asi bych někde usnul ve stoje a upadnul těch 1500m až dolů k moři :) Cestou proběhla debata o kachně, knedlících, zelí a květáku, a pivu, pročež Martin odmítá pít prostou vodu. Cesta proběhla bez potíží, dole ve Squamishi jsme se stavili v Tim Hortons, “to get unique Canadian experience,” a je fakt, že kafe rozhodně bodlo.

Cestou zpátky na Vancouver jsme ještě odbočili k Shannon Falls, pohled pěkný, ále... Pomaličku se rozpršelo, rozlilo a na dálnici jsme najeli rovnou do zácpy, která nám s přestávkami vydržela až do Vancouveru a dál. K večeři Martin spíchnul zelňačku a tím se výlet báječně uzavřel.

Fotky zde